Sherlock: Skrytá hrozba

Kapitola třináctá

Po zaplacení a odjezdu taxi postávali u starého přístavu. Dominovala mu opuštěná budova, jejíž fasáda dávno ztratila svou krásu. Kusy omítky se odlupovaly a bílá barva se stávala nepříjemně šedou. Plechové dveře požírala rez a okna na sobě měla nánosy snad stoleté špíny. Na hladině Temže se pohupovalo několik přivázaných starých člunů, které svým zjevem velmi dobře napodobovaly celé okolí i s budovou. Vše chátralo, špinilo se, vypadalo dost zanedbaně, nepoužívaně, jako kdyby z celého místa zmizel život. Ani tráva a keře, které zde rostli, nedokázali zachránit celé nevábně vyhlížející místo.

„Možná by teď nebylo na škodu, kdybys mi sdělil tvůj plán, nebo spíš důvod mé přítomnosti." Promluvila Kristin. Společně šli do ústraní, aby nebyli tolik na očích.

„Jsi žena." Konstatoval Sherlock a rozhlížel se kolem.

„Ty sis všiml?" neodpustila si jízlivou poznámku, protože tento výrok ji dostával.

„Pokračoval bych," hájil se Sherlock, který měl v plánu svou myšlenku dokončit.

„Promiň, prosím pokračuj."

„Budeme mít co dočinění s vražedkyní se silnou averzí vůči mužům, čili kdyby se situace nějakým způsobem zvrtla, mohla bys mi poskytnout pár minut třeba tím, že s ní zkusíš komunikovat. Zřejmě by příliš nebrala na zřetel, kdybych se o to pokusil já."

„Oh jistě, rozumím," přikývla, ale pak se zděsila. „Ale o čem se mám bavit s vraždícím maniakem?"

„Prostě ji jen zkusíš rozptýlit, odvést její pozornost. Tohle je ovšem pouze plán v případě, že by se něco zvrtlo. Jinak se budeš držet v pozadí, nebudeš na sebe nijak upozorňovat, rozumíš?" pohlédl na ni vážně. Velmi dobře si uvědomoval, že ji zatahuje do nebezpečné situace, tentokrát přímo on sám a jestli se jí něco stane, bude to opět kvůli němu. Hodlal proto využít veškeré své úsilí, aby ji udržel v bezpečí. Byla pouze záložní plán.

„Rozumím," přikývl bez jakýchkoliv narážek, či vtípků. Uvědomovala si, že to je vážná situace, tohle bylo na ostro, žádná legrace.

„Kde sakra vězí ten John?" brblal si Sherlock pod nosem. Nějak se mu to nelíbilo. Doprava v Londýně byla sice mizerná, ale John se takhle nikdy nezpozdil, patřil k těm zodpovědným typům lidí.

„Ví o tomhle vůbec Lestrade?" zeptala se Kristin, kterou nepřítomnost policie začala podivovat. Odpovědí však bylo pouze detektivovo mlčení, tím bylo vše jasné. „Sherlocku! Nemůžeme takhle jednat na vlastní pěst, tedy ty nemůžeš!" obořila se na něj šokovaně.

„Funkci Johna zastupuješ na výbornou," řekl místo nějakého vysvětlení. „Zbývá tři čtvrtě hodiny, něco je špatně." Pokračoval Sherlock ve svých domněnkách nahlas.

„Zkusím mu zavolat, třeba jenom dělá to, co ty se zprávami ostatních." Vytáhla z kapsy svůj telefon a vytočila Johnovo číslo. Vyzváněl, ovšem nikdo jej nebral. Kristin vyčkávala dlouho s mobilním telefonem u ucha, v momentě, kdy chtěla zavěsit, spatřila, že hovor byl přijat. „Johne?" promluvila, ovšem v odpověď jí přišlo jen ticho. „Haló? Johne, jsi tam?" pokračovala dál a zmateně se při tom dívala na Sherlocka. Pohlédla na displej telefonu, zdali hovor stále probíhá. Bylo tomu tak, hovor pokračoval v naprostém tichu z druhé strany, než se jí ukázalo, že jej John ukončil. „Tohle není normální." Koukala střídavě na telefon a Sherlocka, jenž se soustředil, a začaly mu velmi rychle docházet následující skutečnosti.

„Není to tady, sakra! Byla to ta lepší varianta a tudíž i ta předvídatelnější, kruci!" rozčiloval se a ve všem tom vzteku kopl do rezavých plechových dveří, které zaburácely a poté do plastového barelu plného nejrůznějšího smetí, jenž odletěl pryč. „Musíme jít, Johnovi běží čas!" oznámil spěšně, popadl Kristin za ruku a rozeběhl se s ní po směru, kterým je dovezlo taxi.

„Pro Boha!" stačila si ve spěchu ulevit, ale přesto nepolevovala ve svém běhu. Potřebovali se dostat do frekventovanější části města, kde by si chytili taxi. Kdyby totiž měli čekat, než za nimi nějaké dojede, ztratili by zbytečně čas a ten byl nyní pro Johna drahý.

Sherlock prakticky skočil prvnímu taxi do cesty, jen aby jej zastavil. Společně do něj nastoupili a on téměř na řidiče zakřičel adresu. Jednalo se o již dávno nepoužívanou teplárnu nacházející se v poměrně obydlené a středně rušné části Londýna. Sherlock spoléhal na to, že vražedkyně si vybere právě přístav z důvodu nepřítomnosti prakticky žádného člověka, ale tentokrát jej přechytračila.

Napětí vládlo celou cestu, stejně tak jako i mlčení. Momentálně šlo o Johnův život. Pro mnohé byl důležitou osobou v jejich životech, především pak pro Sherlocka. Nedokázal si představit, že by vše dnes skončilo.

„Proč zrovna John?" prolomila ticho Kristin.

„Sice nezapadá do vzorce, podle kterého byly vybrány oběti, nikdy se nedopustil žádného násilí na ženě. Jde ovšem o důležitý krok, jak mě oslabit. Motivací pro tu vražedkyni může být rovněž to, že pro mě obětovala Mary svůj život. Takto ji v podstatě donutil, i když si myslím, že dlouhé přemlouvání to být nemuselo. V případě této ženy zabít dalšího muže nebude problém. A unést Johna je snadnější, než kdyby měli unést mě."

„Kdo ji takhle motivoval?" položila trefnou otázku.

„Ten samý člověk, který si se mnou už pěkně dlouho pohrává a nehodlá prozatím vyjít ze stínu. Ten samý člověk, který mi střelil v uspávací šipce ten vzkaz." Upřesnil ještě víc. Kristin si vzpomínala, byla u toho.

Byli na místě. Celá budova byla obehnána plotem a bránou svázanou řetězem upevněným silnou kladkou, aby tak zabránili nezvaným návštěvníkům a dobrodruhům, kteří by si mohli ublížit a zároveň na tomto místě neměli co pohledávat. Přesto však byla mezera v systému a to konkrétně narušená část plotu ať už vlivem vandalismu, či jednoduše časem. Oba se protáhli dírou a pokračovali kvapně ke staré budově. Jakmile se jim podařilo dostat dovnitř, započal úkol najít Johna. Kristin následovala Sherlocka a společně procházeli budovu, vybíhali tiše schody a pokračovali přes železné úzké mosty vedoucí nad halami. Kolem byla spousta špinavého potrubí, staré zrezivělé stroje, varovné cedule upozorňující na nebezpečí a neskutečné nánosy špíny včetně posprejovaných zdí či oken.

Sherlock se prudce zabrzdil a svou paží tak zastavil i Kristin, aby nepokračovala dál. Schovávali se za velkým betonovým sloupem, který byl jedním z mnoha podpěrných sloupů. Kolem se klikatilo obrovské potrubí jako divocí hadi. Několik metrů od nich spatřili Johna sedět na židli se svázanýma rukama za zády, nejspíš k opěradlu židle. Kolem něj se procházela žena, která k nim byla momentálně zády. Postavu měla vysportovanou, krátké hnědé vlasy a v pravé ruce držela zbraň. Hovořila na Johna, ten však jen mlčel a zdál se být ještě omámený. Po spánku mu z obočí vytékala krev a pomalu zasychala.

„Získám ti čas," zašeptala, jak nejtišeji dovedla, prakticky se pohybovala jen její ústa, z nichž vycházel neuvěřitelně slabý šepot. Sherlock pouze přikývl, a ačkoliv to neřekl, jeho pohled naznačoval, aby byla opatrná. Poté se tiše vytratil a zanechal ji za sloupem samotnou.

Ona sama tiše vydechla a snažila se soustředit, ačkoliv jí srdce bušilo jako o závod, div se nevyrvalo z jejího hrudníku. Dlaně se jí potily a třásly z nervozity, která zachvátila celé její tělo. Teď šlo o hodně. Musí volit svá slova moudře, aby neohrozila Johnův život. Nesmí jej nechat zemřít, dluží mu to, protože i on se podílel na její záchraně tenkrát v opuštěné psychiatrické léčebně. Proč jen si padouši vybírají opuštěné objekty? Velmi snadno, protože se tak vyhnou nežádoucím svědkům.