Sherlock: Skrytá hrozba

Kapitola sedmá

Na Baker Street se John vrátil však sám, protože po tom výstupu na místě činu mu Sherlock oznámil, že si jde ještě něco zařídit. Pod pojmem „něco zařídit" se dalo u Sherlocka představit ledacos, ale vzhledem k nové vraždě, která tak zvětšovala případ, John usoudil, že přece jen půjde o nějaké informace právě k tomuto.

Jen co za sebou zabouchl dveře, vydal se do bytu paní Hudsonové, která u sebe měla Rosamund.

„Paní Hudsonová?" zavolal na ni.

„Ah Johne, tak tady jste. Mohl jste dát aspoň vědět, že někam jdete." Pověděla mu káravým tónem a až teprve pak si doktor uvědomil, že jí vůbec neoznámil, že odchází.

„Já se vážně omlouvám, úplně jsem na to zapomněl. Nezlobte se, prosím." Omlouval se, protože si až teď plně uvědomoval tu skutečnost. Jak jen mol zapomenout?

„Jsem vaše bývalá domácí, ne hospodyně, ne chůva." Pokračovala se svém káravém tónu. „Nic se ale nestalo. Rosie teďka spinká, je to moc hodné dítě, Johne." Pousmála se na něj.

„Máte u mě velkou kytku, vážně," pousmál se.

„Tak dobře," zasmála se. „Slyšela jsem hluk, nejspíš, než jste odešli, co se stalo?" vyptávala se a společně se posadili v kuchyni ke stolu.

„Kristin neměla nejlepší náladu, co se vrátila ze Scotland Yardu a Sherlock tomu moc nepřidal."

„Ach ten to s ženami vážně moc neumí, co?" nakrčila nos a zavrtěla hlavou.

„Jak se to vezme. Ale spíš si to vždycky pohnojí sám."

„Je to prostě Sherlock." Dodala paní Hudsonová, než se ozval pláč a tím dala Rosamund najevo, že je již vzhůru.

K večeru si John četl a Sherlocka stále nebylo. To ticho bylo z jedné strany příjemně uklidňující, ze strany druhé naprosto nezvyklé. Zavřel noviny, které si pročítal a zamyšleně koukal před sebe na prázdné křeslo. Loktem se opřel o opěrku svého křesla a promnul si prsty jedné ruky oči. Neustále přemýšlel nad tím dnešním výstupem, který Kristin předvedla. Pochyboval, že by ji tak rozladila jen Donovanová a Sherlockovy nemístné poznámky, na to byla zvyklá, to věděl. Rozhodl se tedy proto zjistit více a tak vzal ze stolku, jenž stál vedle jeho křesla dětskou chůvičku a zamířil si to po schodech do dalšího patra.

Ze zavřených dveří se ozývala tlumená hudba, která však nebyla nějak hlasitá, a proto doufal, že jeho zaklepání bylo slyšet. Vše se potvrdilo, když se dveře otevřely.

„Johne, ahoj. Zase hlídání?" pousmála se Kristin. Už její obličej nebyl plný vzteku a rozhořčení.

„Dneska ne. Jen jsem se přišel zeptat, jak se ti vede. Vlastně jen tak na pokec, Sherlock někde venku pobíhá, Rosie už spí..." nechal větu na půl nedokončenou, aby její zbytek jednoduše dozněl v tiché pauze, která byla na místě.

„Vyžehleno, navařeno, dítě spí, chlap někde venku lítá...jen pojď dál," zasmála se Kristin. John byl rád, že je opět plná humoru a má dobrou náladu. „Posaď se, nedáš si se mnou?" ukázala na rozpitou lahev vína, která postávala na stolku před pohovkou.

„Ty máš na to ještě chuť?" podivil se John.

„Stává se ze mě asi už alkoholička, nebo naprostý zoufalec. Sotva jsem se z jedné kocoviny dostala, už si navozuji druhou. Chceš tedy?"

„Pivo spíš nemáš?" zeptal se John a pohodlně se usadil na pohovku. Ačkoliv byla Kristin velmi sympatická a hezká žena, nedíval se na ni jako na objekt jeho zájmu, ale pouze jako na dobrou kamarádku. Něco jako byla Molly.

„Bohužel, jen to víno. Mám asi tři lahve, jednu jsem chtěla vrátit paní Hudsonové." Vrátila se k Johnovi s čistou skleničkou a sáčkem brambůrek, ačkoliv jí stále nepotvrdil, jestli si dá s ní.

„Tak co nadělám, když už jsi to otevřela." Pokrčil rameny a otevřel balení brambůrek, byla to jeho oblíbená značka.

„Jsi správný kamarád, že mě nenecháš pít samotnou," zasmála se a nalila mu do skleničky červené víno. Společně si přiťukli a napili se.

„To by nešlo. Ale spíš mi řekni, to tě dneska tak opravdu vytočila jen Donovanová?" položil jí po chvíli otázku, na kterou chtěl znát odpověď. Trvalo jí, než mu odpověděla, ale nechtěla si hrát na paní nedostupnou, která se bude zdráhat odpovídat. Johna měla ráda, oproti Sherlockovi byl daleko lidštější a příjemnější člověk.

„Víš, když za mnou Sherlock přišel poté, co jsem objevila toho mrtvého muže s jedničkou, byla jsem vážně na dně. Unavená, naštvaná na celý svět a tak mě prostě objal. Byl ke mně vážně milý. Nevím, jestli tomu dodaly i ty drogy, co měl v sobě, ale choval se vážně hezky. Všichni nás sledovali, protože Sherlock má přece jen pověst toho tvrdého muže bez emocí, který si nebere servítky...vždyť víš. Překvapilo je to, dokonce i mě, ale nejvíc asi Donovanovou."

„Nechápu tedy potom tu spojitost." Řekl John, který se v tom lehce ztrácel.

„Sleduj," řekla a uchopila skleničku vína do pravé ruky. Po malé chvíli se jí začala ruka třást i celý obsah ve skleničce. Nechala Johna si podrobně prohlédnout její malé zemětřesení, než sklenici odložila zpátky na stůl. „Děje se mi to pokaždé, hlavně když mám psát. Potřebovala tam po mě podepsat nějaký papír a asi si ta husa domyslela, že mám absťák. Měla jsem kocovinu, takže jsem vypadala šíleně a do toho ten třes..." nemusela ani dál pokračovat, protože Johnovi už sepnulo.

„Jasně, prostě hloupé náhody. Nesmíš se tím nechat ovlivnit. Jak jsi na tom s rehabilitacemi?"

„Sama přesně nevím, ještě jich mám dost. Jen mě rozčiluje, že výsledek je nulový," pověděla negativně.

„Kristin, neměj strach, výsledky se dostaví, vím, že tě to teď asi naštve, ale musíš vytrvat. Opravdu vytrvej a zase se to vrátí do pořádku, máš k tomu skvělé předpoklady, jen jsi příliš brzy ztratila motivaci," snažil se ji John povzbudit. Občas se u pacientů stávalo, že pokud brzy nezaznamenali zlepšení, ztráceli motivaci, v některých případech poté přestali docházet na rehabilitace a jejich stav se již nezlepšil. Kristin si po těchto Johnových vřelých slovech vybavila i Sherlockova slova a došla k závěru, že všichni mají pravdu, jen ona šla sama proti sobě a tupě bušila hlavou do zdi ve snaze projít, i když dveře měla přímo vedle sebe.

„Díky," obdarovala Johna svým úsměvem a jejich konverzace už byla daleko veselejší a vína ubývalo.