Sherlock: Skrytá hrozba

Kapitola osmnáctá

Následujícího dne se Kristin přesunula ze Sherlockovy ložnice rovnou do sprchy, aby ze sebe smyla ještě zbytky včerejší hrůzy. Nebyl to sen. John se skutečně nacházel v nemocnici, ona měla na rukou jeho krev, ovšem tu skutečnou bez jejího zapříčinění. Její bývalá spolužačka se ukázala být krvežíznivou bestií. Přesto za to všechno, co provedla se, nemohla zbavit jakéhosi dojmu lítosti. Její obrovský odpor, který vyústil, až ve vraždění zapříčinily léta trýznění jinými muži. Což bylo patrné už jen z jejího monologu směřovanému Johnovi a vlastně i na všechny muže na světě.

Z jejího myšlenkového opojení ji však vyrušily hlasy, když se po ranní sprše oblékala. Něco jí nesedělo, a proto své oblékání uspíšila a vyšla na chodbu vedoucí směrem do obývacího pokoje. To, co spatřila, ji uvádělo do stavu plného neuvěření. U stolu seděl Sherlock s její matkou a společně...konverzovali. Sherlock působil mile a zdvořile. Usmíval se a společně popíjeli čaj a k němu byly na stole sušenky a koláč. Připadala si jako v transu a její mozek nebyl schopen zpracovat, co to právě vidí.

„Tady je. Že ti to ale trvalo přijít konečně mezi nás. Takové dlouhé vyspávání jsem jí nikdy netolerovala." Promlouvala její matka s nepřirozeným úsměvem. Kristin měla chuť po ní hodit nejbližší předmět, což byly noviny na stolku, ale byla příliš překvapená a pud sebezáchovy by jí to stejně nedovolil.

„Jen ji nechte, zaslouží si to." Pověděl Sherlock mile a ještě k tomu s úsměvem.

„Vy ji moc rozmazlujete, Sherlocku," promluvila hraným káravým hlasem správné matky, ale přesto s úsměvem, který mu věnovala. Pro Kristin to bylo, jako přilít olej do ohně.

„Pojď za mnou," řekl jemně a natáhl svou paži jejím směrem.

„No tak, co tam tak stojíš jako tvrdý Y?" napomenula ji její matka opět káravým hlasem, ovšem tentokrát tím skutečným, jako kdyby byla pětiletá. V tom Kristin zpozorovala, že se při tomto tónu hlasu musí i Sherlock ovládat a postupně ji docházela celá situace. Dala se proto do pohybu, a když se nacházela až u něj, Sherlock si ji stáhl k sobě, kde se mu usadila na stehno a jednu ruku omotala kolem jeho ramen. Sama byla z tohoto jednání zaskočená prakticky celou dobu a vše nabíralo s dalšími Sherlockovými činy na intenzitě.

„Dobré ráno," usmál se a políbil ji na tvář. Kristin se snažila vžít se do role, aby tak nepokazila celou scénu.

„Spal jsi dobře?" zeptala se jako správná starostlivá přítelkyně a při tom jej pohladila v kudrnatých vlasech.

„Skvěle," usmíval se a sledoval ji zamilovaně, držel si ji na klíně kolem pasu, aby nespadla. Což by bylo ostatně naprosto katastrofické, jakožto její „přítel" musí být ochranářský.

„Jste tak sladcí." Rozplývala se její matka. „Co byste tomu řekli, kdybychom zašli všichni společně na oběd?" navrhla nadšeně. Do toho se okamžitě vložila Kristin.

„Bohužel to dneska nejde. Sherlock má hodně práce s případem, mami." Odpověděla na oko smutně.

„To je mi líto, tak snad jindy. Nuže, nebudu vás vyrušovat, vy dvě hrdličky, stejně už musím běžet." Zvedal se od stolu.

„To je škoda," promluvil Sherlock a Kristin se musela hodně držet, aby nevyprskla smíchy, s jakou hranou lítostí to právě řekl. Moc dobře si uměla představit, co se mu teď odehrává v hlavě. Společně se s její matkou rozloučili a dohráli svou hru až do konce, dokud skutečně neodešla. Sherlock pak zavřel dveře do chodby a veškerý úsměv i hraná zamilovanost jej jako mávnutím kouzelného proutku opustily.