Sherlock: Skrytá hrozba

Kapitola patnáctá

Záchranná služba se brzy objevila a zdravotníci přiběhli k raněnému a pustili se do práce. Oba dva, jak Kristin, tak Sherlock byli natolik ochromení celou situací, že je policie musela od raněného Johna odtáhnout. Oba s očima doslova ukotvenýma ke zdravotníkům sledovali, jak jej ošetřují, a John bojuje o život. Naložili ho na nosítka a velmi rychle vynesli ven. Sherlock neváhal ani chvíli a vydal se s nimi, kdežto Kristin byla natolik šokovaná, že jen stála na místě s pohledem zapíchnutým na tělo patřící Grace.

Druhý výstřel přišel od policie, protože se během zápasu opět dostala ke zbrani a hodlala střílet i po nich. Ten však byl již konečný a její bezvládné tělo leželo v kaluži krve na tvrdé zemi.

„Tady," ozval se náhle hlas z její pravé strany. Až teprve teď si povšimla Lestrada se starostlivým výrazem, který jí nabízel papírový kapesník. „Na ruce," dodal ještě, když se neměla k jakémukoliv pohybu. Vše jí docházelo neskutečně pomalu, jako by se nacházela ve zpomaleném filmu, mysl měla těžkou a otupenou. Pohlédla na své zakrvácené ruce a konečně kapesník přijala, aby si krev aspoň z části otřela.

„Kde je Sherlock, kde jsou?" rozhlížela se zmateně, protože až teď jí došlo, že jej vlastně nikde nevidí.

„Odjel v sanitce s Johnem do nemocnice," vysvětlil Lestrade jemně, viděla její patřičný šok, už tohle zažil mnohokrát.

„Musím za nimi, musím! Musím vědět, že je John v pořádku," začala panikařit. Celá se chvěla a v dlaních drtila zakrvácený kapesník.

„Jste v šoku. Klid, oni se o Johna postarají," snažil se ji uklidnit, ale efekt to žádný nemělo.

„Ne, ne, vy to nechápete." Vrtěla nesouhlasně hlavou. „Prosím, Gregu, prosím," upírala k němu svůj pohled a nepřemýšlela ani nad tím, že jej oslovila jménem. Za normálních okolností by k tomu Lestrade jen tak nesvolil, ale tohle byla jiná situace. Zajistil jí odvoz přímo do nemocnice.

Cesta jí připadala neúprosně dlouhá a měla pocit, že snad nervozitou zešílí. Když strážník, který byl pověřen ji do nemocnice přivést, zastavil před jejím vchodem, bez dalšího slova jednoduše vyběhla a neobtěžovala se ani za sebou zavírat dveře policejného auta. Pobíhala po nemocnici a dle instrukcí, které získala od sestry, se snažila najít požadované místo.

Pak spatřila Sherlocka, jeho kabát byl hozený na jedné z židlí u stěny a on sám přecházel po chodbě s neskutečně prázdným a bolestným výrazem. Zastavil se, když ji zahlédl a jednoduše stál na místě. Vypadal jako prázdná schránka naprosto bez života, opuštěná v nejzapadlejší části světa. Bez jediného slova nebo jakéhokoliv dalšího projevu k němu jednoduše přišla a pevně ho objala. Tiskla ho k sobě a pevně zavírala víčka, protože se její slzy opět draly na svět. Nechal se, neprotestoval, stáli tam na chodbě v objetí toho druhého se strachem o život jejich přítele, který mezitím bojoval ve vedlejší místnosti.

„Zvládne to, určitě. Uvidíš," hovořila a potáhla nosem. Slzy si našly cestu ven i přes zavřená víčka. Sama netušila, jestli tím uklidňuje jen Sherlocka nebo i sebe, nebyla si jistá vůbec ničím, ale neztrácela víru.

„Jo, John to zvládne, vždycky to zvládne," promluvil Sherlock. Jeho stav byl podobný a on se snažil hlavně sám sebe přesvědčit, že tomu tak skutečně bude. Nevyslovil žádnou další narážku, brilantní dedukci nebo zdlouhavý monolog, jako z učebnice.

Seděli vedle sebe na židlích u stěny již pár hodin. Dvě hromádky neštěstí, bez jediného slova a vyčkávali na jakoukoliv zprávu ohledně stavu jejich společného přítele. Sherlock byl ve své mysli naprosto ztracen. Nacházel se na pusté pláni, kde nebylo zhola nic. On sám v obrovském nekonečnu s jedním velkým otazníkem, který nad ním visel jako Damoklův meč. Krátce pohlédl na Kristin, sedící vedle něj. Čišela z ní únava a obavy. Dobře dokázal poznat její nervozitu z toho, jak si neustále mnula ruce, částečně také proto, že na nich stále cítila ještě zbytky zaschlé krve, ale nebyla vůbec schopná si je zajít umýt.

Jeho pozornost náhle upoutal zvuk otevírajících se dveří, z nichž vyšel doktor ještě stále v bledě modrém plášti a čepci na hlavě. Oba dva prudce vstali na nohy a adrenalin se jim rozproudil v žilách. Jejich pohledy již moc dobře znal, setkával se s tím denně. Ty otazníky a nevyřčené otázky, oči i uši dychtící po zprávě a toužící po pozitivních slovech ohledně jejich blízkého.

„Takže?" vyzvala jej Kristin nedočkavě k mluvě.

„Takže..." začal lékař zvolna a Sherlock začínal ztrácet nervy, chtěl rychlou stručnou odpověď.

„Pro Boha, člověče, tak už mluvte!" řekl rázně a vysloužil si od doktora pohled plný zamračení.

„Dostal bych se k tomu, kdybyste dovolil," odpověděl lékař podobně nevrlým tónem.

„Omluvte ho, prosím, má jen strach. Jak je tedy na tom John?" vložila se do toho Kristin a snažila se uklidnit jak doktora, tak Sherlocka.

„Ztratil hodně krve, kulka zasáhla levou plíci a jen o pár centimetrů minula srdce. Díky včasnému přivolání záchranné služby se nám jej podařilo zachránit a uvést do stabilizovaného stavu. V tomto případě skutečně minuty rozhodovaly o jeho životě. Nějakou dobu si tady u nás na oddělení poleží, ale bude v pořádku. Pokud se neobjeví komplikace." Při posledních slovech, která lékař vyslovil, se na všech tvářích objevil úsměv a u dvou přítomných také značná úleva.

„Můžeme ho vidět?" zeptala se Kristin, protože Sherlock stále mlčel. Aniž by to dal na sobě příliš znát, opadl z něj neuvěřitelný balvan nahromaděného strachu a úzkosti. Lékař však nevypadal, že by s tím byl příliš svolný. „Prosím." Dodala ještě.

„Dobrá, ale jen jeden a pouze na chvíli, dohodněte se, kdo to bude. Potřebuje nyní maximální klid." Souhlasil nakonec lékař a odešel. Kristin pohlédla na Sherlocka a polovičně se na něj usmála.

„Nemáš zač." Nemyslela to však ve zlém, nýbrž v dobrém. Chtěla, aby se šel Sherlock na Johna podívat a důvodů bylo mnoho. Jedním z nich také ten, aby si nedělal svoji noční návštěvu za nevědomosti personálu, tak jako tenkrát u ní. Ačkoliv nemohla popřít, že byla ráda, že ho vidí. Johnův stav byl však vážnější a potřeboval odpočívat. Sherlock se na ni podíval a byl trochu zmaten.

„Nemusela jsi to dělat." Odpověděl, ale v jeho hlase nebyla žádná trpkost či jízlivost, spíš jakýsi zvláštní děkovný podtón.

„Já vím, ale bude to lepší, než tvoje případná tajná noční návštěva," pohlédla na něj s úsměvem a on jí ho oplatil bez dalšího slova. Společně došli až k pokoji, kde převezli Johna. „Zajdu si umýt ruce a pak tady na tebe počkám," oznámila a vydala se hledat toalety.