Sherlock: Skrytá hrozba

Kapitola třetí

K večeru téhož dne byl v domě klid, Sherlock ležel natažený na pohovce s dlaněmi sepjatými pod bradou, hluboce ponořen do svých myšlenek. John byl momentálně u sebe doma a s největší pravděpodobností se věnoval své malé dceři. Svět bez Mary byl jiný, podivně jiný. On selhal při nedodržení svého slibu, chyběla mu, to nepopíral. Byla jedna z mála osob, která jej uměla tolerovat a co víc, měla ho ráda. Což mu ostatně ještě stihla říct před tím, než z ní nadobro vyprchal život. Sherlock zavřel oči a to byl prakticky veškerý jeho pohyb.

„Víš to, že ano? I John ti to řekl, což byl u něj pokrok. I když jsem mu to musela napřed říct. S muži to není jednoduché." Ozval se jemu velmi známý hlas. Neotvíral oči, stále je měl zavřené. „Tys mě nezabil, Sherlocku."

„Pořád přemýšlím, jak s tím vším naložit," odpověděl Sherlock a otevřel oči.

„Neseď na zadku a jdi do ulic. Řeš případy, naháněj zločince, hlavně nezapomínej na tu čepici," usmívala se Mary, která seděla v křesle, jež se nacházelo kousek od pohovky, na které ležel Sherlock. Viděli tak na sebe perfektně, aniž by se museli přemáhat.

„Neměla jsi to být ty," odporoval Sherlock.

„Bývalí agenti jako já se nedožívají vysokého věku."

„Něco podobného říkal Mycroft."

„Přesně tak," odpověděla s úsměvem.

„Nemůžeš to vědět."

„Jsem ve tvé hlavě, můžu vědět všechno, co ty." Nepřestávala se usmívat. „John tě potřebuje. To víš. Rosie potřebuje zase Johna. Všechno je to propojené. Takže co ten případ?" zeptala se a vstala z křesla.

„Nic," odpověděl Sherlock jednoslovně.

„Čeká, to je jasný. Nejspíš něco chystá. Třeba nějakou loupež, nebo únos, nebo vraždu. Kdo to tak jenom je? Určitě to bude mít nějakou spojitost s Moriartym." Mluvila zapáleně a nadšeně pro danou věc. Poté se však uklidnila a pozorovala Sherlocka. „Neměl bys toho brát tolik, už jednou jsi dostal sjetý od Johna. Ale mohla jsem za to já. Za to se omlouvám."

„Byla to jenom malá splátka mého dluhu," pousmál se Sherlock a zadíval se na ni. Jejich rozhovor, který se vlastně nikdy nestal, přerušilo náruživé dupání po schodech, které vedlo směrem dolů. Mary vykoukla ze dveří a podívala se na Sherlocka.

„To je ta nová holka jo? Vypadá docela naštvaně."

„Měl bych to vědět, kdo ještě spolupracoval s Moriartym, ničil jsem jeho zločineckou síť, něco mi uniká."

„Je docela pěkná," pokračovala dál Mary. „Johnovi se nelíbí?"

„Co já vím. Proč bys měla chtít, aby se mu líbila?" zamračil se Sherlock.

„Nechci, aby zůstal sám. John by neměl zůstávat sám."

„Není sám." Odpověděl Sherlock a vstal z pohovky.

„Ty nejsi žena, Sherlocku." Zasmála se Mary. „Takže tedy to jméno."

„Jméno?" zamračil se Sherlock, přešel přes malý stolek, který měl v cestě, neobtěžoval se s jeho odsunutím.

„Potřebuješ zjistit jméno toho padoucha, co si s tebou takhle hraje." Vysvětlila mu a koukla směrem ke dveřím a pak zpět na Sherlocka. „Tobě se nelíbí?" nakrčila obličej v otázce. Sherlock ji však ignoroval a usadil se k počítači.

„Potřebuju rozptýlit nudu, tohle čekání je úmorné. Zabíjí mi to mozek." Vydechl frustrovaně a prohrábl si prsty své kudrnaté vlasy.

„Najdi si případ, Sherlocku, ne další dávku." Pověděla Mary. Sherlock vzhlédl a chtěl protestovat, jenže byla pryč. Byl v místnosti sám. V podstatě tam byl sám celou tu dobu a celý jejich rozhovor se uskutečňoval pouze v jeho hlavě. Vlastně byl vyvolán převážně dávkou drog. Ještě dlouhou chvíli jen tak seděl na místě ztracen ve svých myšlenkách. Neměl vůbec pojem o čase, nebylo to důležité, minuty, hodiny, vše splývalo v jedno.

„Chce to vzduch." Řekl si pro sebe, shodil župan a nahodil kabát i šálu. Práskl za sebou dveřmi, seběhl schody s dusavým zvukem dolů a vyšel do nočních ulic Londýna, kde jej ovanul příjemný večerní vzduch. Sotva však stačil zajít za roh ulice, přišla mu zpráva od Lestrada, která oznamovala zajímavý případ.

Rozhodl se tedy odložit svou večerní procházku neznámo kam a vydat se na místo činu, přitom napsal Johnovi zprávu. Odchytil si na kraji silnice taxi a zadal řidiči adresu. V momentě, kdy vystoupil, a taxi odjelo, mu telefon oznamoval příchozí video hovor od Johna. Proto jej zvedl a na displeji jeho telefonu se objevil Johnův obličej.

„Ahoj nemůžu přijet, nemá mi kdo pohlídat Rosie, takhle na rychlo večer nikoho neseženu."

„To je škoda, Lestrade psal, že je to prý zajímavé, ale známe Lestrada, takže třeba to nebude ani stát za to."

„Stalo se něco?" zeptal se John a trochu se mračil.

„Co? Ne nic se nestalo." Pověděl Sherlock a sklonil se pod policejní páskou, která ohrazovala místo činu a měla tak zabránit vstup případným nepovolaným osobám.

„Ahoj. Kde je John?" vyptával se a Sherlock na něj pouze otočil displejem svůj telefon.

„Ahoj Gregu," ozvalo se z něj a inspektor mohl vidět tvář Johna Watsona.

„Ahoj Johne." Odpověděl mu Lestrade.

„Bezva, tak jste se pozdravili, tak co máte?" řekl nevrle Sherlock a inspektor jej zavedl na místo činu. Nacházeli v jednom starém domě, který zel prázdnotou. Mohlo se jednat o bývalou budovu nějaké zaniklé společnosti či něco podobného, to však nebylo až tolik podstatné. Když vyšli do čtvrtého patra, které bylo otevřené, bez zdí, pouze sloupy, jež sloužily jako nosná konstrukce, aby se celý strop nezřítil. Kus od schodiště již spatřil hlouček policistů, kteří dělali svou práci. Sherlock pohlédl pouze na Lestrada, který své lidi na pár minut odvolal a dal tak Sherlockovi prostor.

Ještě, než se ujal důkladného zkoumání těla, podal svůj telefon se stále probíhajícím video hovorem Lestradovi, aby se mohl maximálně soustředit. V tichosti poté začal prozkoumávat tělo.

„Ehm...Gregu, mohl bys mě otočit na to tělo?" ozval se z telefonu John. Inspektor byl lehce vykolejený.

„Jasně, promiň," řekl a udělal, co po něm John chtěl.

„Trochu blíž," ozvalo se z telefonu.

„Proč nejsi vlastně tady?" zeptal se Lestrade a učinil tak.

„Mám dítě, musím se o něj postarat a takhle večer jen těžko seženu někoho na hlídání." Vysvětlil John a důkladně si prohlížel tělo. „Muž přibližně kolem pětatřiceti, typoval bych, že je mrtvý přibližně osm až deset hodin."

„Manuální práce...automechanik, ruce mu nešly dostatečně umýt. Přesto se zdá, že má své nejlepší šaty a výraznou kolínskou, jako kdyby se chystal na rande." Pokračoval Sherlock, poté se zarazil, když spatřil na sloupu nad mužem jeho vlastní krví napsáno číslo jedna. „Zdá se, že tohle nebude jediná oběť. Hm začíná to být zajímavé," usmál se Sherlock nadšeně na Lestrada.

„Takže si to shrňme, muž, pětatřicet, automechanik chystající se na rande, které zřejmě nedopadlo dle očekávání. Příčina smrti podříznutí hrdla i žil na zápěstích..."

„Ano ano, Lestrade. Nejsme idioti, to všechno vidíme. Chápu, že se vám to musí všechno opakovat, ale na to není čas. Máme tady sériového vraha, který má v plánu vraždit znovu."

„Pokud to už neudělal." Ozval se Johnův hlas z telefonu.

„K jakému číslu chce asi tak dojít?" přemýšlel Sherlock se zájmem nahlas.

„Nepokládej to tak vědecky, teď se to nehodí," řekl John Sherlockovi, když mu Greg podal zpátky telefon.

„Je mu to jedno. Kdo ho vlastně objevil, to je jedno, prostě mě za ním vezměte." Umlčel Lestrada Sherlock, když se nadechoval k odpovědi.

„Vlastně je to ona." Dodal ještě, než sešlivšechny ty schody zase dolů ven. Sherlock následoval inspektora směremk Donovanové. V tu chvíli mu v hlavě projela myšlenka, jestli tonebyla právě Donovanová, kdo tělo objevil. To by se na místě otočil a šel pryč.Jenže pravda byla jiná. Seržantka svým postojem zakrývala skutečnou osobu,která tělo objevila, a když se oba muži přiblížili, úhel pohledu se jim změnila oni mohli vidět její tvář.