Sherlock: Skrytá hrozba

Kapitola dvacátá třetí

„Lestrade, tohle nemůžete myslet vážně!" rozčiloval se Sherlock a jeho hlas pomalu nabíral s každým slovem na intenzitě, až se z něj stával křik.

„Bohužel, Sherlocku. Dva policisté jsou mrtví, jeden leží v nemocnici." Odpověděl inspektor na druhé straně během probíhajícího telefonního hovoru.

„Ještě nestihl proběhnout ani soud a už vám stihl pláchnout! Tohle je vážně rekord. Měli jste ho ve vazbě necelých osmačtyřicet hodin!"

„Tohle by nezvládl sám, Sherlocku, někdo zvenčí mu musel pomoct ven."

„To je víc než zjevné, pro Krista!" rozčílil se a hovor prostě ukončil v půlce inspektorovy další věty. Neměl na to nervy. Byl neskutečně naštvaný, měl chuť něco rozbít nebo prostě někoho praštit. „To je vážně banda naprostých imbecilů!"

„Sherlocku? Co se stalo?" ozval se ženský hlas z opačné části obývacího pokoje blízko krbu.

„Utekl jim." Promluvil o něco jemněji, i když byl stále neskutečně rozčílený. „Do háje, celá akce byla naprosto zbytečná!" popadl svůj revolver, který se jen tak válel na stole, střelil několikrát do zdi a prostřelil také žárovku v lampě. Kristin se jen svalila do Johnova křesla a tupě hleděla před sebe. Tohle chování ji už vůbec nevyvedlo z míry. Časem si člověk zvykne na všechno.

„Bezva, takže jsem se proletěla z dvaceti metrů jen tak pro zábavu. A ještě pozadu." Promnula si dlaněmi frustrovaně obličej. Moc dobře si vybavovala ty chvíle, kdy stála na římse nemocnice a dívala se dolů. Měla závratě, nepříjemné pocity jí otřásaly celým tělem, a když poté letěla zády napřed, pokoušel se o ni malý infarkt. Věděla, že se nerozplácne na chodníku, Sherlockovi věřila, ovšem ten strach, který sevřel celé její tělo, když se propadala vzduchem, byl neskutečně silný.

„Pro Boha, co se to tady děje?" objevila se ve dveřích jejich domácí a spíš se jimi kryla v případě, že by někde něco letělo vzduchem. Sherlock pěnil vzteky a její hloupé otázky mu na klidu rozhodně nepřidaly, tudíž se o její bezpečí musela postarat Kristin.

„Paní Hudsonová, raději teď běžte, není to tady moc bezpečné."

„Co se děje, drahoušku, proč je Sherlock tak naštvaný?" dožadovala se odpovědí, když k ní Kristin přistoupila ke dveřím.

„Moran utekl, ten, který měl to všechno na svědomí." Shrnula to velmi stručně a její domácí si v šoku zakryla ústa. Z obývacího pokoje se ozývaly další nadávky na celý Scotland Yard vycházející ze Sherlockových úst. Kristin raději zavřela dveře jejich domácí prakticky před nosem a zády se o ně opřela. Nemělo smysl Sherlocka krotit, zlobil se právem. Navíc měli dnes jít navštívit Johna, a proto bude lepší, když se vyvzteká teď, než v nemocničním pokoji před zotavujícím se přítelem, který potřebuje klid.

Navštívit Johna do nemocnice přišel pouze Sherlock sám. Kristin se zdržela doma s paní Hudsonovou, když projednávaly její vytopený byt a ke vší smůle se tam z čista jasna objevili také její rodiče. Sherlock neměl vůbec chuť se do těch bezduchých rozhovorů zapojovat, a proto šel napřed s tím, že ona sama přijde později. Vztek jej stále neopustil, moc dobře si uvědomoval, co to všechno znamená a ani imbecilní Scotland Yard si to nejspíš dostatečně neuvědomuje.

Bez klepání vstoupil do dveří s číslem 402, kde se nacházel John na nemocničním lůžku a v televizi sledoval nějaký seriál, který Sherlock vůbec neznal. Ovšem už jen z těch pár vět, které stihl zaslechnout, si dokázal vyvodit, jaká slátanina nesmyslů to musí být.

„Tímhle si necháváš vymývat mozek?" pověděl místo nějakého pozdravu a přistoupil blíže k jeho lůžku.

„Nudím se a nic lepšího tam nedávají, jsem rád, že je tady aspoň ta televize." Odpověděl a zadíval se na svého přítele, delší dobu si jej prohlížel, než se ještě dodatečně zeptal: „Něco se stalo?" John neměl tušení o celém Sherlockově plánu, který vymysleli společně s Mycroftem. Plánu, kde se Kristin stala jejich návnadou, pro toho hada, jenž stačil pláchnout.

„Měl jsem skvělý plán, který mi vyšel, pak přijde Scotland Yard a celé to pohnojí." Řekl a opět v něm začínal narůstat vztek.

„Nějak nechápu, o čem to mluvíš, Sherlocku." Hleděl na něj zmateně John.

„Podařilo se nám dostat Morana. Nestačil ještě ani proběhnout soud a už jim utekl."

„Cože? Jak jste ho dostali?" divil se John a kulil oči. Sherlock se na chvíli zarazil a přemýšlel, jestli by měl Johnovi o tom říct při jeho stavu, nebo to prostě nějak zamluvit, jenže si nemohl jednoduše pomoct.

„Bylo zřejmé, že Moran ještě neskončil, vzhledem ke tvému neúspěšnému usmrcení. Tušil jsem, že si najde někoho jiného, aby mě zničil, někoho, kdo se již nějakou dobu pohybuje v mé blízkosti."

„Pro Boha, Sherlocku, řekni mi, že jsi ji do toho nezatáhl." Zděsil se John.

„Vše šlo podle plánu, souhlasila s tím. Perfektně se chytil, neměl nejmenší tušení, že je to trik. Sehráli jsme před ním zamilovanou tragédii. Přikořenil si to tím, že mě donutil ji strčit ze střechy."

„Tys ji strčil ze střechy? Pro Boha, Sherlocku?!"

„Johne, uklidni se, měli jsme plán. Nedovolil bych, aby se jí něco stalo, byla sice návnada, ale v naprostém bezpečí, o to jsem se postaral! Jenže teďka je to díky těm idiotům všechno v háji, chápeš? On si myslí, že jsme skutečně pár. Čili když je teď pěkně na svobodě, přechází hlavní cíl z tebe na ni. Bude ji chtít odstranit o to víc, protože si myslí, že mě to zničí daleko větším a mnohem horším způsobem. V podstatě jsem jí pověsil na záda terč." Hovořil zapáleně a přecházel po nemocničním pokoji. John mlčel, jeho tvář střídaly výrazy a emoce se v něm měnily jako na běžícím páse. Z chuti jednu mu vrazit se postupně tvořil pocit soucitu, protože v takovém stavu Sherlocka dlouho neviděl. A přesto mu docházely podstatné věci, kterých si jednoduše nemohl nevšimnout.

„Ty ses do ní skutečně zamiloval." Konstatoval John s mírným úžasem v hlase.

„Co?" zarazil se nechápavě Sherlock. „Právě jsem ti tady vylíčil celý svůj plán a následné selhání a..." nestačil pokračovat, protože mu do řeči skočil John.

„Právě jsi mi tady detailně vylíčil svůj neuvěřitelný strach o její život. Záleží ti na ní, přiznej to." Pokračoval dál a nemínil v tom přestat.

„Johne, nebuď směšný." Odmítal to Sherlock.

„Ne to ty přestaň být směšný. Všiml jsem si toho já, dokonce se mě na to ptal i Greg, o paní Hudsonové nemluvě, té neunikne nic. Co je na tom tak špatného, Sherlocku? Hodíte se k sobě. Na pocitech, jako je náklonnost a láska k druhému není nic špatného. Nikdo se ti za to smát nebude, nikdo tě za to nebude odsuzovat, je to zkrátka normální. Nebojíš se vydat proti nejnebezpečnějším zločincům, ale vlastních citů ano?"

„O tohle nejde, Johne." Odvětil jeho přítel už relativně klidným tónem.

„Tak o co teda jde? Že s tebou nezametla jako Irene Adlerová?"

„Nepřežije v takovém světě." Odpověděl Sherlock ostřeji.

„S tebou ano, tak ji přestaň podceňovat a někam ji konečně pozvi, pro Krista!" Rozčílil se John. Náhle se však otevřely dveře pokoje, v nichž se objevil důvod jejich sporu.

„Omlouvám se, že jdu pozdě, nemohla jsem utéct. Rodiče, do toho ještě paní Hudsonová, to je neskutečně šílená kombinace." Zastavila náhle příval slov, když spatřila pohledy obou přítomných. „Děje se něco?" Odpovědi se jí však nedostalo, pouze Johnova úsměvu a pohledu, který mluvil za vše.

***