Sherlock: Skrytá hrozba

Kapitola dvacátá čtvrtá

Automatické dveře se otevřely a Sherlock vstoupil do místnosti, jež byla oddělena sklem. Tentokráte tam skutečně bylo. V místnosti za sklem se rozsvítilo ještě více světla a ukázalo tak její jednoduchost, jeden by řekl až sterilní nádech. Kombinace šedé a bílé tak působila depresivním dojmem.

Sherlock položil svou sportovní tašku na zem, ze které vytáhl své velmi milované housle. Přiložil smyčec ke strunám a začal hrát líbeznou melodii. Osoba stojící za sklem již housle držela ve svých rukou připravena na novou výzvu a velmi rychle se dokázala přizpůsobit a doplnit melodii tou svou.

O dvě hodiny dříve

„Ty se vůbec nesnažíš! Soustřeď se." Lamentoval Sherlock.

„Ticho! Takhle na to nepřijdu!" odporovala Kristin.

„Jak dlouho tady ještě musím stát?" ozvala se paní Hudsonová, která byla objektem jejich zkoumání a neměla nejmenší tušení, proč tomu tak je.

„Dokud na to nepřijdu," odpověděla jí zapáleně Kristin. John, jehož již propustili z nemocnice, sedící ve svém křesle celému představení jen pobaveně přihlížel.

„Takže až do zítřka." Konstatoval Sherlock jako hotovou věc.

„Opravdu? Co že to ta Země vlastně obíhá ve vesmíru?" vpálila mu zpátky a John se upřímně rozesmál.

„Teď tě dostala," neodpustil si a Sherlock po něm hodil vražedný pohled.

„To má z toho tvého praštěného blogu!"

„Drahoušci, na tyhle vaše hry já nemám čas," ozvala se jejich domácí. Pouze jim přinesla čaj a sušenky, ačkoliv určitě nebyla jejich hospodyní a namísto plánovaných pár minutek se z toho vylouplo pár desítek minut.

„Ovšem, že nemůžete, když spěcháte na schůzku s...."

„...majitelem cukrárny!" řekli oba najednou ve stejnou chvíli, Kristin ovšem s daleko větším nadšením, že na to konečně přišla.

„To ten zrzavý kočičí chlup, co máte vzadu na rameni, nevšimla jsem si ho. Toho má o pár domů dál majitel té skvělé cukrárny, občas se rozvaluje v okně, je přímo k pomazlení. Tedy ten kocour, ne majitel." Dodala ještě. Sherlock se na židli se spokojeným úsměvem opřel o její opěrku.

„Vědět to, tak hned jdu. Můj soukromý život si rozhodně neberte jako předmět vašich her, drahoušci." Rozčilovala se jejich domácí. Kdyby jen tušila, že ji nenechali odejít právě kvůli této jejich hře, otočila by se na podpatku a hned odešla a možná by jim na truc vzala i ten čaj.

„Příště by to mohlo být lepší." Řekl nakonec Sherlock a vstal ze židle.

„Jistě, bude, až mi příště zvládneš říct, kdo byl Michael Jackson." Vrátila mu to.

„To snad ne!" ozval se John s naprostým ohromením jak v hlase, tak v očích.

„Nezačínej," zamračil se Sherlock a jeho hlas zněl výhružně. Kristin se mu však smála, nebrala jeho výhružky vážně. Pláč malé Rosamund ozývající se z jiného pokoje donutil Johna těžce vstát a vydal se ji utišit.

„To bylo zlověstné," řekla posměšně a zatvářila se při tom na oko vážně. Rozhodně se mu nelíbilo, že se mu takhle stále posmívá a má navrch. Rozhodl se tomu učinit přítrž.

„Rozčiluješ mě," pověděl a přistoupil k ní blíž. Vzal její tvář do dlaní, podíval se jí vážně do očí a políbil ji na rty. Tentokrát to byl on, kdo měl nad vším kontrolu. Moc dobře si to uvědomoval, roztála pod jeho rukama jako jinovatka na slunci. Když se od sebe odtáhli, po chvíli ticha to byla Kristin, kdo promluvil jako první.

„A přesně proto jsi se mnou. Chybělo by ti to," usmívala se vítězně.

„Jsem s tebou jenom proto, aby ti ten cvok neprovrtal kulkou hlavu," pokrčil ledabyle rameny a hovořil nezúčastněně, s nezájmem.

„Roztomilé." Kristin věděla, že jenom přehrává a nemyslí to vážně, podobné věci slyšela už mnohokrát. Jejich vztah byl dosti odlišný a zvláštní, nebyli typickým zamilovaným párečkem, který cukruje všude a všechno a okolí má poté pocit, že dostane těžkou cukrovku. Neřekli si přesně, zdali spolu vlastně chodí, neřešili ty běžné partnerské problémy, jako datum jejich případného výročí a podobné nesmysly. Přesto si byla jistá, že kdyby šlo do tuhého, dokázal by pro ni i zemřít a tohoto nevyřčeného faktu si vážila ze všeho nejvíc.

Hudba ustala, smyčce se oddálily od strun a oba sourozenci na sebe chvíli mlčky hleděli a usmívali se. Euros byla první, kdo promluvil.

„Ty jsi měl k tomu největší předpoklady."

„K čemu?" zeptal se.

„Že se zamiluješ. Sálá to z každého kousku tvého těla, divím se, že to sklo ještě drží. Mycroft je k těmto věcem až příliš omezený a mě připadají neskutečně fádní. Ovlivněn nějakým pocitem děláš to, co bys s čistou hlavou normálně nedělal." Sherlock mlčel, jen ji sledoval. Pořád byl občas překvapen jejím géniem. Stačil jí pouhý pohled a věděla vše.

„Pořád mám čistou hlavu, Euros. Ty pitomosti jako růžové brýle a já vlastně ani nevím, co se ještě říká, se mě netýkají."

„Ne. To jistě ne. Ale kdybys musel, zemřel bys pro ni. Nemám pravdu?" Nečekala na jeho odpověď. „Z těch všech mi nepřipadala tak příšerně nudná, jako třeba ta psycholožka. Ostatní lidé byli stejní, všední, nudní, hloupí. I ona byla hloupá, že se nechala Brownem týrat. Musela jsem ji trochu opravit." Pokrčila nezúčastněně rameny a hovořila o celé věci jako o něčem naprosto běžném. Sherlockovi se to však ani trochu nezamlouvalo.

„Jak opravit, Euros? Co jsi s ní udělala?"

„Oh to je tak dojemné, jak ti na ní záleží,bratříčku. Neměj obavy, řekla jsem jí jen pár slov, aby se nerozsypala jako domeček z karet." Usmála se na něj. Sherlock se na ni díval s jistým podezřením. Bylo zjevné, že se Euros s Kristin setkala ještě před tím, než se vůbec kdy viděla se Sherlockem a to byl právě ten nejvíc znepokojující fakt.