Sherlock: Skrytá hrozba

Kapitola pátá

Druhého dne vyrazil John Watson i se svou malou dcerou za Sherlockem na Baker Street, aby se mohl dozvědět, co se přesně vlastně včera stalo. Sherlock vypnul hovor, když jej Lestrade zavedl ke Kristin a pak už nebylo možné se mu dovolat. Což bylo vlastně u Sherlocka běžné, ten v jednom kuse nezvedal telefon. Ačkoliv problém s jeho autem byl již vyřešen, přišlo mu jako jednodušší řešení jet pro změnu metrem, bylo to rychlejší, protože doprava v Londýně byla příšerná. Zvlášť po ránu.

Jen co vešel za známé vchodové dveře, ze svého bytu vyšla paní Hudsonová celá usměvavá, že vidí Johna i Rosie. Na starší osobu měla pořád velmi dobrý sluch a nic jí neuteklo.

„Zdravím, Johne." Promluvila poměrně tiše, téměř šeptala. To mu přišlo zvláštní.

„Dobrý den, proč šeptáme?" zeptal se a tón svého hlasu přizpůsobil tomu jejímu, čili tichému.

„Však sám uvidíte, já vám zatím vezmu Rosie, stejně se budete vracet," nabídla a stále hovořila tiše. John absolutně nechápal, co se stalo. Předal tedy svou dceru paní Hudsonové a vydal se se zmateným výrazem po schodech nahoru. Na druhém schodě se však zastavil, naklonil se přes zábradlí a zeptal se:

„Je tam, že? Sherlock." Ani netušil, proč jí takovou otázku vlastně položil.

„Ano je." Přikývla paní Hudsonová a zmizela ve svém bytě i s Rosamund. John tedy vystoupal po schodech. Intuitivně šel pomaleji a tiše, ačkoliv se drobnému zavrzání starých dřevěných schodů nevyhnul. Dveře do jejich bytu byly lehce pootevřené. Pořád to bral jako jeho a Sherlockův byt, ačkoliv zde jen občas přespával. Jednoduše pendloval mezi svým bytem a tímto. Vyšel všechny schody až nahoru a naskytl se mu opravdu jedinečný pohled. Jako první si všiml Kristin, která spala na jejich gauči. Poté si povšiml Sherlocka, který spal v podivně schoulené poloze ve svém křesle. Oba byli stále oblečení ve svých kabátech a na malém dřevěném stolku u gauče se nacházela jedna sklenička na nožičce a nedopitá láhev červeného vína, pro jejíž obsah sloužila právě zmíněná sklenička.

John neměl nejmenší tušení, co si o tom má vlastně myslet, jen užasle pozoroval celou scénu. Trvalo mu to několik dlouhých minut, kdy jen postával na místě, díval se z jednoho na druhého, poté se otočil na podpatku a zase tiše, jako přišel, sešel schody dolů do bytu paní Hudsonové, která cukrovala na malou Rosie. Jakmile jej spatřila, jen se usmála.

„Podívej, kdo tady je, táta." Řekla jemně malé holčičce. Johna neopouštěl zmatený výraz a sedl si na židli. Chvíli mu trvalo, než byl schopen něco říct.

„Zdá se, že měli včera menší pařbu, co?" pousmál se jedním koutkem úst.

„V noci jsem slyšela nahoře nějaký hluk, ale příliš jsem to nevnímala. U Sherlocka jsem si zvykla na ledacos. Ale aby mi kradli nádobí a víno, to je novinka."

„To je vaše? No jistě, že ano, nepamatuji se, že bychom kdy měli doma víno, natož skleničku na víno." Usmíval se John.

„To si s nimi ještě vyřídím, tedy spíš s Kristin."

„Ale je vám jasné, že to štípnul Sherlock?" zadíval se na ni John. „Nebo ji k tomu aspoň navedl. On takové věci dělá, ať už se jedná o Mycroftovu průkazku nebo Lestradův odznak."

„Není to hezké?" nakrčila nos a usmívala se od ucha k uchu.

„Co, že vám štípli víno?" řekl pobaveně John.

„Ne myslím, že to Sherlock ukradl pro ni, nevím, že by on sám pil víno."

„To já vlastně taky ne," pověděl John zamyšleně. Pamatoval si akorát, když spolu pili na jeho rozlučce se svobodou, kdy zpočátku pili pivo, než to začali kombinovat i s tvrdým alkoholem.

„Uznejte, že by se k sobě hodili. Pokud teda není Sherlock na kluky." Řekla a přitom se dívala na Johna.

„Není gay," protočil John oči.

„Znáte mě, Johne. Žij a nechej žít." Pokrčila pouze rameny a usmívala se.

„Opravdu se nemůžu dočkat jejich vysvětlení." Řekl John. Vážně se na tu chvíli těšil a pohrával si s nápadem, že by je šel probudit, aby mu ani jeden neutekli. Ostatně bylo už dávno po dvanácté odpoledne.

Po jedné kávě s paní Hudsonovou a tlachání o ničem, přičemž většinu času to byla právě ona, kdo mluvil, to nakonec John přece jen nevydržel a rozhodl se jít se na ty dva nahoře podívat. Vyšel opět schody a vkročil do jejich bytu a schválně za sebou zavřel dveře s větším třísknutím, čímž způsobil probuzení obou zúčastněných. Dočkal se ospalých a zmatených pohledů.

„Pardon, ujelo mi to," pověděl ironicky a pobaveně ty dva sledoval.

„Sakra, co tu dělám?" ozvala se Kristin, která se rozhlížela zmateně kolem, a pak její pohled padl na lahev vína, jejíž obsah byl ze tří čtvrtin prázdný. To vysvětlovalo tu neskutečnou bolest hlavy. Padla opět na polštář a hořce toho zalitovala, protože bolest se tak zdvojnásobila nárazem do polštáře.

„No to by mě taky celkem zajímalo," pověděl John pobaveně. „Evidentně jste to tady včera rozjeli." Neodpustil si ještě.

„Johne, prosím...mohl bys mluvit tišeji?" ozvala se Kristin z pohovky.

„Nejlépe vůbec," ozval se Sherlock z křesla. John spojil ruce za zády a pomalými kroky, jako při procházce přišel až k Sherlockovi a sklonil se, aby se na něj mohl lépe podívat. Neudržel se však a rozesmál se. Posadil se naproti němu do svého křesla a s úsměvem na tváři je pozoroval. Sherlock se pomalu posadil, vypadal pomačkaně, ospale.

„Do háje..." ozvalo se od pohovky. John tím směrem stočil svůj pohled a viděl Kristin, jak si mnula obličej.

„Co? Uniklo mi ještě něco?" řekl John stále pobaveně.

„Pořád ti něco uniká, Johne," ozval se Sherlock s dávkou jízlivosti, kterou měl po ránu, vstal a odešel. Po chvíli bylo slyšet klapnutí dveří od koupelny a šumivý zvuk puštěné vody.

„Ale ne, musím na Scotland Yard za Lestradem. Bože, doufám, že tam nepotkám tu ženskou."

„Kterou?" vyptával se John.

„Přemýšlím, jak se jmenovala. I to myšlení bolí. Seržantka nějak, nevím jak. Má celkem silnou averzi na Sherlocka." Napověděla mu a John jen přikývl.

„Sally Donovanová." Pověděl jméno, které si nemohla Kristin vzpomenout.

„Přesně tahle. Na její další otázky fakt nejsem zvědavá. Asi si myslí, že spolu něco máme."

„A máte?" navázal na to John, protože přesně tento její výrok mu hrál perfektně do karet.

„Cože?" podívala se na něj překvapeně a posadila se. „Ovšem, že ne. Jsme jen přátelé, Johne."

„Já jen, že je to u něj hodně nezvyklé. Nestává se opravdu každý den, že by pro někoho kradl víno a dokázal se s ním bavit celý večer." Vysvětloval John. Kristin si jen povzdechla, hlavu měla jako střep a opravdu nebyla zvědavá na to vysvětlovat nyní i Johnovi, jak je možné, že se zvládá se Sherlockem bavit, nebo s ním vydržet v jedné místnosti.

„Johne, byl sjetý a nejspíš dost, jinak by se tohle jen těžko mohlo stát. To si říkáš doktor, že jsi to ani nepoznal?" přetočila pozornost na něj. John však zůstal tiše, škodolibá radost jej přešla a jen se zamyšleně ohlédl směrem ke koupelně. Rozhodně z toho nebyl nadšený, že Sherlock zase bere. Otázkou zůstávalo, jak dlouho už tomu vlastně tak je. V jeho případě se to dá poznat jen velice těžko, umí velmi dobře předstírat opak.

„No nic. Půjdu se omluvit paní Hudsonové a poprosit o klíč, ty svoje jsem včera někde ztratila." Pověděla Kristin po chvíli, vstala, vzala jen skleničku a pokorně kráčela dolů za její domácí.