Sherlock: Skrytá hrozba

Kapitola šestnáctá

Sherlock se ještě krátce díval, jak se chodbou vzdalovala, než nakonec tiše otevřel bílé dveře s číslem 402. Opatrně je za sebou zavřel a pohlédl na jeho přítele na nemocničním lůžku. Hrudník měl odhalený a převázaný obvazy a byl napojen na přístroje, které kontrolovaly jeho životní funkce. Jeho tvář byla klidná a uvolněná, ostatně jako i jiné tváře lidí při spánku. Sherlock přistoupil blíž a najednou nevěděl, co má vlastně říct. Říká se vůbec něco v takové situaci? Jaké je vlastně procento, že daný člověk slyší, či aspoň přibližně vnímá nějaká slova nebo dění kolem sebe? Sherlock se cítil rozpačitě a to se mu nelíbilo, protože na rozpačitost rozhodně nebyl zvyklý.

„Svědek, nejlepší přítel...takový kretén jako já, Johne? Řekl bych, že výběr přátel asi nebude tvoje parketa," řekl s úsměvem, ale jednalo se spíše o ten typ bolestného úsměvu, který nepramení z radosti. „Selhal jsem, opět. Podívej se na mě, lidé jako já by neměli mít přátelé. Nedokázal jsem ochránit Mary, nedokázal jsem ochránit ani tebe. Dal jsem další ze svých slibů Kristin, ale copak já vím, jestli se mi to podaří?" vydechl bolestně a byl neskutečně rád, že je v místnosti sám a John spí. Promnul si dlaní tvář a zadíval se na svého přítele. „Bez tebe to nezvládnu, Johne. Ne sám." Upíral na něj svůj pohled. Tato slova byla poslední, které mu sdělil. Následně vyšel z jeho pokoje ven na chodbu nemocnice a na svém mobilu rychle vyťukal zprávu a po jejím odeslání jej schoval opět do kapsy svého kabátu. Pohlédl na Kristin, která se zvedala ze židle u stěny s myšlenkou na odchod, on však přišel k ní a usadil se. Napodobila jej se zmateným výrazem.

„Ještě nejdeme?" podivila se.

„Za chvíli," odvětil. Zdál se být opět vyrovnaný, aspoň dle jeho výrazu.

„Dobře," přikývla a zavrtěla se na židli, aby seděla pohodlněji, pak však na něj opět pohlédla, „na co vlastně čekáme?"

„Na Lestrada." Odpověděl opět krátce, ovšem tyto krátké odpovědi ji začínaly dopalovat.

„Co kdybys to trochu...rozvedl," zakroutila rukama ve vzduchu na znamení, aby vše vysvětli. Ovšem když spatřila jeho otrávený výraz a nadechování se k nějaké jízlivé poznámce, velmi rychle ho přerušila. „A ty svoje chytré poznámky si nech. Ne, nedochází mi to, ano jsem stále v šoku, takže mluv." Uzemnila jej rázně, což ho lehce překvapilo. Nenechal se tím však vyvést z rovnováhy.

„Potřebuju, aby sem Lestrade nasadil své lidi na hlídkování. Mám podezření, že John stále není v bezpečí. Ta vražedkyně zmínila, že John je překážka k odstranění problému, čili mě. Zabitím jednoho odstraníme druhého." Poslední větou citoval již zmíněnou vražedkyni.

„Stojí za tím někdo jiný, takže ona byla jenom pěšák." Konstatovala Kristin svou myšlenku nahlas.

„Ano. Je za tím vším jeden člověk a tohle jsou jeho ovečky. Ona, ten maniak v kostele i Oliver Brown." Při vyslovení jeho jména ztuhla a jejím tělem projel nepříjemný pocit.

„Když teda chtějí celou dobu zabít tebe, proč zabila i ty předešlé tři muže?" dotazovala se Kristin dál.

„Skvělá otázka. Jednalo se jenom o rozptýlení, ve značné míře ji to bavilo, ale hlavně mě to mělo svést z cesty. Zaměstnat, opět. Je to hra." Řekl a poté se na ni zcela zaměřil svým pohledem. „Odkud jsi ji znala?" položil jí otázku, která mu již tak dlouho hlodala v hlavě.

„Chodila se mnou na střední. Byly jsme každá v jiné třídě, nebyla nijak oblíbená. Kluci se jí posmívali, říkali jí divná Grace. Pamatuju si, že jsem ji jednou našla brečet na záchodech. Kluci jí rozbili brýle a ona brečela, že jí doma táta zabije. Netušila jsem, že ji šikanovali. To jsem se dozvěděla, až když ze školy odešla, pak už jsem ji neviděla. Změnila se, hodně, skoro jsem ji nepoznala bez těch brýlí a dlouhých vlasů." Mluvila a při tom vypadala duchem nepřítomná. Ztracená ve vzpomínkách z minulosti. Jejich rozhovor narušil příchozí inspektor Lestrade. Sherlock se s ním dal okamžitě do řeči ohledně zabezpečení Johna. Přesto všechno byl však trochu skeptický a pohrával si s myšlenkou zburcovat i Mycrofta, ačkoliv tušil, že si to u něj pěkně vyžere. Ovšem představa, že ta banda tupců bude strážit jeho jediné přítele, se mu příliš nelíbila. Nakonec vše nechal na Lestradovi s velkou výhružkou, že jestli se něco pokazí, bude z toho mít pěkný problém.

Inspektor bral celou tuhle situaci velmi vážně a díky jeho lidskému přístupu, který Sherlock z velké části postrádal, pochopil, že jedná pouze na základě strachu o Johna. Následovaly běžné formality a sepsání protokolu, což se vše odehrávalo na stanici a hodnou chvíli to zabralo.

„Je to tedy vše?" pověděla Kristin unaveně a pohlédla na inspektora Lestrada, který se opřel o opěradlo své židle.

„Ano, už je to všechno." Potvrdil a sledoval ji. Společně poté vstali a vydali se ven z místnosti. Sherlock mezitím posedával na jedné židli v otevřené kanceláři s nohama hozenýma na stole a všechno a všichni mu byli ukradení. Rovněž mu bylo jedno, že někomu zasedl pracovní místo a botami mu zdobí stůl. Galantně vyčkával na Kristin, až s ní Lestrade skončí, aby mohli vyrazit domů.

„Jdeme, těším se do postele." Řekla, Sherlock ladně shodil své dlouhé nohy dolů, vstal a vydali se k východu.

„Vždyť se podívej, poslouchá ji jako pes, slyšela jsi ne? Jdou do postele." Zaslechli velmi dobře známý hlas seržantky Donovanové, v němž byla až astronomická dávka posměchu, škodolibosti a jízlivosti především.

„Já tu ženskou zabiju!" pověděla naštvaně Kristin, otočila se u dveří na podpatku a chystala se vyrazit za Donovanovou, aby jí mohla sdělit pár nelibých faktů na její osobnost.

„Až jindy," zabránil jí Sherlock v dalším postupu svou paží a nasměroval ji zpátky k východu, aniž by se zastavoval.Byla tak nucena jít s ním. Sherlock si s Lestradem při odchodu vyměnili jen krátký pohled a každý se rozhodli vypořádat se s tou „svou"ženskou.