Sherlock: Skrytá hrozba

Kapitola šestá

Přibližně po hodině, kdy již byla Kristin pryč, se chodbou nesly známé rychlé kroky, kdy se skoro zdálo, že jejich majitel bere schody snad po dvou, ne-li i po třech.

„Sherlocku," vstoupil rázně do dveří. Sherlock s Johnem seděli oba ve svých křeslech, kdy debatovali o případu a Sherlock se tak snažil vyhnout Johnovým dotěrným otázkám.

„Kristin už odjela na Scotland Yard," pověděl John poté, co se s inspektorem pozdravili.

„Tady teď nejde o ni, Johne. Stala se další vražda." Pověděl Sherlock, upřeně sledujíce inspektora, který uklidňoval svůj dech a pouze souhlasně přikývl.

„Ano, další mrtvý." Přitakal. Sherlock se pousmál a vstal.

„Náš vrah rozhodně nelenil," pověděl tajemně a radostně zároveň. Tohle bylo jeho, tohle miloval. Sérioví vrazi, vždycky byli něčím zajímaví a každý trošku jiným způsobem. A tento neznámý rozhodně neztrácel čas. V mžiku měl na sobě kabát i svou šálu a chystali se společně s inspektorem opět ven. „Ty snad nejdeš, Johne?" zeptal se Sherlock, když viděl jeho přítele stále zamyšleně postávat a tak vzal jeho bundu a hodil ji jeho směrem. V tu chvíli se ukázal bystrý reflex bývalého vojáka, který ji jednou rukou zachytil a probudil se tak zpět do reality.

„Budu jí muset koupit pořádnou kytku." Pronesl John, když si ji oblékl.

„Komu?" zeptal se Sherlock.

„Paní Hudsonové." Odpověděl jednoduše John.

„To, abys jí spíš platil a dvakrát tolik," řekl Greg, dívajíce se na Johna a pouze rychle přelétl pohledem na Sherlocka. John pochopil.

„Za to bych se nikdy nedoplatil." Přidával se k vtípkům na Sherlockův účet. Detektivní konzultant se pouze mračil ve snaze přijít na pointu jejich rozhovoru.

„To už se zase bavíte o mně?" vyřkl svou otázku, ale ani jeden mu ji nepotvrdil ani nevyvrátil. Jen se pro sebe usmáli a s dusáním seběhli schody dolů. Nebyli však sami, kdo právě rovněž vstoupil do haly, ovšem z opačného konce, za opačným účelem. Kristinin obličej rozhodně nezářil radostí. Měla tvrdý, až naštvaný pohled a když spatřila trojici, výraz v její tváři se rozhodně nezměnil, spíš naopak.

„Ahoj," oslovil ji John a Greg pouze kývl na pozdrav.

„Nazdar," byl její pozdrav nazpátek, který rozhodně nezněl nikterak přívětivě. Odpovídal tomu také výraz v její tváři, který byl tvrdý a naštvaný zároveň. „Stalo se něco?" zeptal se starostlivě John. V tento moment se však jeho starost stala spíš jen dalším popíchnutím jejího bublajícího vzteku. Zastavila se ve své rázné chůzi směrem ke schodům a otočila se na místě.

„Co má sakra Donovanová za problém?" obořila se tentokrát na Grega.

„Nízký IQ od Andersona?" nadhodil jízlivou poznámku Sherlock. Odpovědí mu však byl pohled plný vzteku, patřící Kristin. Johna samotného to překvapilo, takhle naštvanou ji ještě neviděl.

„Co zase říkala?" povzdechl si inspektor pouze zoufale. Už tušil, odkud vítr vane. Donovanová má jednoduše naprostou alergii na Sherlockovu celou osobu a musela si zřejmě vyvozovat závěry, které byly pouhými přeludy její fantazie a nikoliv skutečností.

„Označila mě za feťačku, nepřímo samozřejmě. Myslí si, že si se Sherlockem šlehnem a pak na to asi skočíme. Možná byste si měl svoje lidi trochu srovnat, inspektore, aby dělali čistě svou práci a netahali do toho osobní antipatie." Hovořila rozhořčeně.

„Dokonce i bujná fantazie," doplnil dále nemístně Sherlock.

„Sakra sklapni, Sherlocku! Tebe mi byl vážně čert dlužen!" obořila se na něj hlasem naprosto naplněným čistého vzteku. Bez dalšího slova vyrazila rázným krokem po schodech nahoru, než dusot zakončilo třísknutí dveřmi, jako když činely ukončí bouřlivou skladbu.