Sherlock: Skrytá hrozba

Kapitola sedmnáctá

V momentě, kdy oba dorazili na Baker Street se čas pohyboval kolem půl desáté večer. Než však stihli jen dojít ke schodům, přiřítila se ze svého bytu jejích domácí.

„U všech všudy, vy vypadáte. Kde máte Johna? Přišla sem ta paní na hlídání i s Rosie, že se mu nemůže dovolat a potřebovala jít už domů." Začala hovořit, ale jejich výrazy jí napovídaly, že je něco špatně. „Co se stalo?"

„Postřelili ho, paní Hudsonová, je v nemocnici," odpověděla Kristin a Sherlock se mlčky vydal po schodech, aniž by reagoval na další její otázky či oslovení.

„Pro Boha a jak je na tom?" vyptávala se nevyděšeně.

„Podařilo se jim ho zachránit, rozhodovaly minuty," pověděla se značnou dávkou únavy, než se z vrchního Sherlockova bytu ozvala tříštící rána. Obě ženy to polekalo. „Půjdu se tam podívat, paní Hudsonová," řekla spěšně a vyběhla schody nahoru. Dveře do bytu byly otevřeny, vstoupila proto dovnitř a uviděla Sherlocka, který s naštvaným výrazem pobíhal po bytě, prohrabával věci a něco hledal. Při tom si mumlal pod nos:

„Kde to sakra je?" rozčiloval se. „Kdo tady uklízel?! Ona si prostě nemůže pomoct, ženská jedna bláznivá!" nadával a rozčiloval se. Kristin raději zavřela dveře, začínala chápat.

„Sherlocku," oslovila jej jemně, jenže výsledek se nedostavil. Oslovený nereagoval a jen prokopával své věci. Nezajímal se, že dole je spící dítě, prostě to jen potřeboval najít. „Sherlocku!" oslovila jej Kristin o něco rázněji, ale přesto se značnou dávkou jemnosti. Když se ani poté reakce nedostavovala, odchytila si ho jednoduše za ramena v momentě, kdy kolem ní spěšně prolétal, jako zmatená vážka, která vletěla omylem, kam neměla. Držela ho za tvář obě rukama a donutila tak, aby se jí díval do očí. „Bude v pořádku, rozumíš? Je to bojovník, vždyť byl ve válce. Zanedlouho tady zase s tebou bude říkat ti, ať přestaneš machrovat." Při každém její větě se mu dívala do očí, aby dala svým slovům dostatečnou váhu a kupodivu Sherlock poslouchal. Nevysmekl se, nezačal opět nadávat nebo otráveně protáčet oči. Uklidnil se, jen stál na místě a zdálo se, že si ta slova ukládá do paměti.

Kristin jej sledovala s rukama stále na jeho tváři, možná o něco déle, než bylo potřeba. Přesto je pak pomalu stáhla dolů k tělu, váhavě, jako kdyby se bála, že se opět spustí jeho vyšilující stav. Hleděli si stále do očí bez jediného slova. Kristin si nebyla vůbec jistá, jestli se Sherlock dívá na ni, či skrz ni. Neměla tušení, jestli je vůbec přítomen, nebo ztracen v hlubokých vodách svých myšlenek.

Nadechovala se k dalším slovům, aby mu vysvětlila, že strach je naprosto přirozený a úzkost s tím rovněž souvisí. Že tahle starost je v každém z nás, ačkoliv ji někteří potlačují a to, že má pověst bezcitného Sherlocka Holmese nic nemění na tom, že je to pořád jen člověk.

„Zůstanu dneska tady, nějak...nechci být sama," pověděla nakonec. Svedla raději vinu na sebe, než aby mu přiznala fakt, že chce na něj jednoduše dohlédnout.

„Nepotřebuju chůvu," opáčil však, prokoukl její malou lež.

„Možná," usmála se slabě a sundala si kabát, který hodila přes židli a mířila k pohovce.

„Klidně můžeš jít." Pokračoval dál.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad." Odporovala mu.

„Nechci tě tady," promluvil otráveně a protočil oči.

„Ovšemže," odpověděla mu krátce, nevěřila mu to, věděla, že jen blafuje a ve skrytu duše je tomu jinak, usadila se tedy na pohovku s úsměvem a dívala se na něj. Bylo více než jasné, že se pro dnešní noc z tohoto bytu nehne. Určitým způsobem ho to rozčilovalo.

„Fajn!" rozhodil rezignovaně rukama. „Vezmi si moji ložnici, Johnova postel je příšerná," promluvil Sherlock nakonec, když si byl jistý, že ji odsud nedostane. Tato slova ji překvapila a mile zaskočila. Přesto příliš nevěřila, že by se jednalo pouze o jeho tak náhle projevenou galantnost.

„Nedostaneš mě z bytu, tak se aspoň snažíš mě dostat do jiné místnosti? Tohle ti nespolknu," neubránila se úsměvu.

„Pro Boha, nejsem děcko. Nepotřebuju dohled," rozhodil opět nevrle rukama.

„Právě teď se jako děcko chováš. Nevím, proč tím vším tak strašně mrháš," zamračila se a vstala opět z pohovky, kráčejíce během její odpovědi k němu.

„Čím?" opáčil a vzdorovitě se narovnal.

„Úplně vším, co ti život nabízí. Je to jako kdyby sis jednou kousl do čokolády a potom ji vyhodil." Pověděla a dál už se jen dívala. Mluvila z ní únava, která zapříčiňovala značné omezení chápání nebo spíš byla natolik unavená, aby se jí chtělo něco dalšího chápat i když za běžných okolností jí Sherlockovo jednání v kombinaci s jeho povahou dávalo smysl, v některých případech ovšem.

„Ta nabídka stále platí," řekl nakonec po dlouhé odmlce a sundal si kabát i šál, které přehodil přes druhou židli. „Nechce se mi spát." Dodal ještě tak odpověď na její nevyřčenou otázku.

„Fajn," pověděla nakonec rezignovaně a zastavila u dveří do jeho ložnice, kdy se s rukou na klice otočila. „Jak vlastně víš, že je Johnova postel příšerná?" neodpustila si poslední pichlavou otázku s dávkou škodolibého úsměvu. Vysloužila si však jen jeho mlčení, na odpověď stejně nečekala a s tichým smíchem za sebou zavřela dveře.