Sherlock: Skrytá hrozba

Kapitola osmá

Sherlock se vrátil přibližně kolem dvanácté hodiny večerní. Zjistil spoustu užitečných informací a zadal pár požadavků svým lidem, kteří byli pro mnohé odpadem společnosti. Pro někoho odpad, pro druhého poklad. Vstoupil do svého bytu, shodil ze sebe kabát i šálu. Bylo ticho, předpokládal, že Rosie jistě už spí a John rovněž. Překvapující však byl zvuk velmi tlumeného smíchu, který se ozýval z bytu nad ním. Vyšel proto na chodbu a znovu se zaposlouchal. Onen samý zvuk velmi tlumeného smíchu se ozval po druhé. Pomalu a tiše kráčel po schodech nahoru, a čím byl výš, tím byly zvuky jasnější. Přemýšlel o tom, jestli má Kristin společnost, pravděpodobně se to tam pěkně rozjelo vzhledem k času.

Dalším překvapením bylo, že hlasy, které Sherlock přes zavřené dveře zaznamenal, mu byly velmi známé. Ano, skutečně rozpoznal Johnův i Kristinin hlas. Zůstal nehybně stát za dveřmi a drze poslouchal. Bylo mu naprosto ukradené, že je to nevhodné.

„No jo...arogantně tak jak to umí. Já nemám přátele!" Pověděl John a napodoboval tak Sherlocka. Ovšem s tím rozdílem, že jeho hlas zaváněl po velké opilosti.

„To muselo zabolet," odpověděla mu Kristin hlasem totožně opilým, jako byl Johnův.

„Bolelo. Ale pak...pak za mnou běhal jako my za tím psiskem. Uvařil mi omluvný kafe, oslazený," pověděl John a oba dva vyprskli smíchy, ačkoliv Sherlockovi to tak vtipné nepřipadalo. Přisuzoval to tedy alkoholu. Rovněž pochopil, že John vypráví události z Baskervillu.

„Snažil se ale, to musíš uznat, na ostatní by se vykašlal," pověděla Kristin během smíchu.

„To je pravda." Přitakal John.

„Stejně ale nemůžu uvěřit tomu, že se zasnoubil...jenom kvůli případu." Dodala Kristin po chvíli stále ještě pobaveně. Evidentně se John rozhodl vyprávět zajímavé historky z jejich minulosti, kterým dodával na vtipnosti svým opilým hlasem.

„Taky jsem tomu nevěřil, pak ho to skoro zabilo." Dodal John ovšem už ne tak vesele. Sherlock se rozhodl zakročit a přerušit jejich debatu a bez klepání, či jakéhokoliv upozornění vešel dovnitř a vstoupil do obývacího pokoje, kde oba opilí seděli pohodlně na pohovce. Na stolku před nimi se povalovaly prázdné krabice od pizzy, balíčky od brambůrků, dvě prázdné a jedna téměř dopitá lahev od vína.

„Nemusím nic vysvětlovat," řekl okamžitě John směrem k Sherlockovi a Kristin se málem smíchem utopila ve víně, které právě pila.

„Nevěděl jsem, že nesladíš," řekl místo toho Sherlock na svou pozdní obranu.

„Tys nás poslouchal?" pronesla Kristin s velmi přemrštěným údivem, naprosto však přijatelným pro opilou osobu. „Podlé," dodala po chvíli s úsměvem.

Nastalo trapné ticho. Ani jeden z přítomných nepromluvil, což oba opilé rozesmálo. Lidi v opilosti rozesmívají naprosté banality. Sherlock však měl hlavu plnou případu a jednoduše měl potřebu se s těmito informacemi s někým podělit a tak nebral na zřetel stav jeho přátel a jednoduše se rozmluvil sám.

„Mezitím, co jste tady vy dva nasávali, jsem přišel na zajímavé informace. Jak jsem si zprvu, Johne, myslel, že ty dva muže nic nespojuje a jsou nudní, tak jsem se mýlil. Jsou velmi zajímaví, především jejich minulost. Noah West, ten automechanik, byl v minulosti trestán za napadení své přítelkyně a neznámé ženy v baru. Tomu chlapovi stačilo se trochu napít a stal se z něj agresor. Podobně byl na tom i Thomas Charles Scott, na první pohled nezajímavý, nudný učitel, v minulosti obviněný ze znásilnění, které se mu však neprokázalo. Procházel jsem si ty záznamy, jsou to tupci, bylo naprosto jasné, že to spáchal on." Shrnul Sherlock velmi rychle a přitom chodil po místnosti. V momentě, co se zastavil, spatřil dva naprosto ukotvené pohledy na jeho osobu a nastala velmi dlouhá odmlka.