Sherlock: Skrytá hrozba

Kapitola dvacátá první

Jakmile přišla Kristin domů a vystoupala schody, musela se sama sobě smát, když chtěla pokračovat dál do patra. Namísto toho otevřela dveře do jejího dočasného bytu, který sdílela se Sherlockem. Nalezla jej rozvaleného sedět ve svém křesle po domácku oblečeného včetně bledě modrého županu a s revolverem v ruce. Chvíli ho jen mlčky pozorovala a bez dalších otázek nebo údivu si svlékla kabát a i s taškou vše hodila na Johnovo křeslo.

„Červené šaty," konstatoval Sherlock pouze. Na jeho hlase bylo znát, že se nudí a to u Sherlocka nikdy není dobře.

„A moc krásné," dodala Kristin s úsměvem a vařila si v kuchyni čaj.

„Krása to je subjektivní pojem. Nikde nejsou přesně definovány skutečné hranice toho, kde krása končí nebo začíná, natož jak skutečně vyjádřit, co je krásné." Kristin na něj pohlédla se zvednutým obočím, s hrnečkem čaje se posadila do křesla naproti Sherlockovi a tašku s šaty, které byly předmětem jejich rozhovoru, odložila na zem. Krátce se napila a hořce zalitovala, že takovou hloupost učinila, protože si trochu spálila horkou vodou jazyk. Odhadla, že si opět dal Sherlock dávku nebo jednoduše jen vyjadřuje stesk po Johnovi, který by ostatně nikdy nepřiznal a jestli to byla kombinace obou a ještě se strachem navrch, obávala se toho, co přijde.

„Mně se líbí a to je podstatné," řekla po chvíli jakoby nic a foukala do horkého čaje.

„Co?" pověděl, jako by ji vůbec neposlouchal. „To je jedno. Je čas rozjet plán."

„Tak spusť." Vyzvala jej. Sherlock se napřímil, poté mírně předklonil směrem k ní a započal vysvětlovat detailně svůj plán.

***

„Já myslela, že jsme snad dohodnutí!" pověděla Kristin s narůstajícím vztekem, který se snažila ovládat.

„Jeden člověk v nemocnici mi bohatě stačí. Nepotřebuju, aby byl druhý v márnici!" vypravil ze sebe a přidával na důrazu v jeho hlase.

„Nejsem neschopná, Sherlocku." Odpověděla Kristin klidněji a hleděla mu zpříma do očí.

„V jistých ohledech jsi neschopná," promluvil tvrdě, „nemám čas ti všechno vysvětlovat a čekat, než to ve svém jednoduchém mozečku pochopíš."

„Najedou! Bože ty jsi vážně kretén. Naprosto omezený idiot."

„Prostě se vrať, já mám práci." Mluvil neústupně. Neměl čas se s ní dál zabývat. Přehodnotil své plány a rozhodl se jinak. Nehodlal do toho zatahovat dalšího člověka a riskovat tak další život. Dostane Morana jednoduše sám a v hlavě měl již zosnovaný plán, jak na něj.

„Práci, jistě," zasmála se krátce s velkou dávkou sarkasmu a ironie. „To je tak jediné, co ty kdy budeš mít." Pokračovala s pohrdáním v hlase. Poté se otočila na podpatku a vydala se naštvaně zpátky na Baker Street a zanechala Sherlocka samotného.

Sherlock chvíli sledoval, jak se mu vzdaluje a nechal ji jít. Věděl, že je to tak nejlepší, když se v tom jednoduše nebude příliš angažovat, protože už tak byla další na ráně. Byl si jist, že jej Moran sleduje a tento výstup mu jistě rovněž neunikl.

Čas mu ukazoval, že je právě jedna hodina odpoledne, a proto se vydal na místo, které mu v hlavě leželo celou dobu, Diogenův klub.

„Sherlocku," promluvil Mycroft, když jeho mladší bratr vstoupil do místnosti, kde bylo povoleno mluvit.

„Jak to vypadá?" zeptal se na místo nějakého pozdravu.

„Zatím podle plánu," odpověděl mu se samolibým úsměvem.