Sherlock: Skrytá hrozba

Kapitola druhá

Sherlock se zhruba po hodině rozhodl ukončit své bádání. Neobtěžoval se uklízet. Nemělo by to smysl poté, co mu John oznámil, že do tohoto nehodlá Rosie přivést. Vyvodil tedy závěr, že bude spát u sebe doma.

Posadil se do svého křesla a mezi prsty si proplétal papírek, který sebral ze stolu. Nebyl to však jen tak obyčejný papírek. Vzkaz, který obsahoval, byl velmi důležitý. Dával situaci naprosto jiný pohled i směr. Přesto byla celá scéna prázdná. Hlavní hrdina se ještě nezjevil, vyčkával skryt ve stínu, to Sherlock moc dobře věděl. Ale na co?

Takové ticho před bouří se táhlo několik dalších dní a jeho přestávalo bavit čekat.

„Dává si opravdu na čas, čeká, jakou budu mít trpělivost, to je jasné," mluvil si Sherlock pro sebe a ani si nevšiml, že je s ním již několik desítek minut John, který jej mlčky pozoroval.

„Potřebuješ nějaký případ," ozval se po chvíli. Jeden by řekl, že tak upoutá jeho pozornost, nebo si aspoň vyslouží jeho krátký pohled. Nic z toho se však neuskutečnilo. Sherlock dál chodil po místnosti hluboce ponořen do svých myšlenek.

„Hoši, nesu vám nějaké sušenky a čaj," ozvala se náhle paní Hudsonová, která vstoupila do místnosti a šla ke stolku, aby mohla tác položit. Během její cesty Sherlock hrábl rukou do talíře a několik sušenek si tak neomaleně vzal. „No no, mladíku, ne tak zhruta," napomenula jej, protože jeho jednáním málem neudržela tác.

„Děkuji, paní Hudsonová," řekl místo toho John.

„O co se snaží? Co chystá?" mluvil si Sherlock stále sám pro sebe a ty dva naprosto ignoroval. Paní Hudsonová se postavila vedle Johna, který stál na místě se založenýma rukama již několik minut, a pozorovala Sherlocka.

„Pořád mu nedá spát ten vzkaz, že?" promluvila na Johna.

„Jo. Je tím jak posedlý." Zavrtěl jen John nechápavě hlavou.

„Kdepak máte tu vaši princeznu?" zeptala po chvíli paní Hudsonová. Sherlock se na chvíli posadil ke svému počítači a něco vyhledával, než od něj zase prudce a nevrle vstal a pokračoval ve svém chození po bytě bez cíle.

„Hlídá ji jedna paní," odpověděl John.

„Oh proč utrácíte peníze za hlídání, Johne?"

„Nechci vás tím pořád otravovat," podíval se na ni John s úsměvem. Povšiml si, že Sherlock vzal ze stolu nůž a probodl jím krbovou římsu, na níž bylo pár dopisů. Paní Hudsonová už se chystala něco namítat, když se náhle z vrchu ozvala tříštící rána s největší pravděpodobností nějakého kusu většího nádobí, ať už se jednalo o skleněnou mísu, či vázu. Samotnou domácí to polekalo, až nadskočila, John však nikoliv.

„Co to bylo? Neměli bychom se tam podívat?" zeptala se polekaně.

„To nebude potřeba. Podobné zvuky se odtamtud ozývají, co jsem přišel."

„A byl jste se tam podívat?" hledala na něj.

„Ano. Celkem rázně mě odbyla, abych ji nechal být. Občas přemýšlím, co jsem komu vlastně udělal, že jsem si ty dva zasloužit." Řekl John ironicky.

„Jste dobrý člověk, Johne. Ti dva také, jenom potřebují usměrnit." Pověděla mu paní Hudsonová a opět se lekla, když uslyšela další ránu, která vycházela z horního bytu. „Jen by teda nemuseli ventilovat svůj vztek ničením mého nábytku a zdí. U Sherlocka jsem si na to už zvykla, ale u Kristin je to neobvyklé." Pověděla. Poté si oba dva všimli, že si i Sherlock přestal sám pro sebe mluvit, ani už tak nepřecházel rázně po bytě. S právě poslední zmíněnou ránou vzhlédl ke stropu, ale mlčel. Což Johna přimělo k otázce.

„Ty o tom něco víš?"

„Rehabilitace nezabírají." Odpověděl prostě a chopil se šálku čaje.

„Chce to čas a trpělivost," pověděla paní Hudsonová, přičemž si vysloužila od Sherlocka jen posměšný úšklebek.

„To jí řekněte." Pověděl s dávkou sarkasmu a napil se čaje.

Když paní Hudsonová raději opustila byt a vrátila se k sobě, posadil se John do svého křesla a vzal si svůj šálek čaje, ze kterého se napil. V pokoji zavládlo ticho, které přerušovalo jen usrkávání čaje obou mužů. Zdálo se, že rány ustaly a v domě byl klid. Otázkou zůstávalo na jak dlouho.

Kristin seděla na zemi, zády se opírala o pohovku a nohy měla pokrčené. Jen mlčky a unaveně pozorovala ten nepořádek, který zvládla vlivem svého výbuchu vzteku napáchat. Na zemi se válely střepy skla, které ještě před několika okamžiky tvořily poměrně elegantní vázu. Zmuchlané kuličky papíru, či jen z části počmárané a popsané čtvrtky papíru, štětce i nádoba na ně. Převržený stojan na malování, propisky a drobné dekorace, které zdobily stůl. Seděla v tom nepořádku s vlhkými tvářemi, na kterých jí pomalu zasychaly slzy, což vytvářelo nepříjemný svědivý pocit. Byla v koncích. Rehabilitace rozhodně nezabíraly. Neviděla žádný pokrok, nebo aspoň nepatrné zlepšení. Ruka se jí stále třásla, že sotva zvládla stěží napsat své jméno. Při dlouhodobějším psaní její písmo vypadalo, jak kdyby při tom dostávala elektrošoky. A co se týkalo malování? To mohla rovnou pověsit na hřebík. Štětec v ruce se jí třásl, nedokázala namalovat ani pěkně rovnou čáru, bylo tedy naprosto nemožné, aby se mohla soustředit na jemné detaily při malování očí, či úst.

Bláhově si myslela, že získala zpátky svou ztracenou svobodu, kterou jí Oliver Brown vzal. Jenže bylo to daleko horší, vzal jí to, co ji naplňovalo. Vzal jí malování. Byla to činnost, pro kterou žila, pro kterou byla stvořena. Připadala si jako motýl, kterému někdo utrhal křídla. Už se nadají zpátky vrátit. Vzal jí vše, co tak milovala, ještě stále, i když byl ve vězení, na ni dopadal jeho odporný vliv. Jak se teď mohla kreativně vybít a vytvořit něco jedinečného, jak vše mohla ventilovat? Pochybnosti zaplavily celou její mysl i tělo. Nevěřila tomu, že by se během další rehabilitace dostavila nějaká změna. Pohlédla na svou pravou ruku, která na sobě měla stále jizvu od hřebu. Připomínka toho, co se vlastně stalo. Jako by vše nebylo už dostatečně kruté. Zaťala obě ruce v pěsti a jen bolestně vydechla.