Sherlock: Skrytá hrozba

Kapitola devátá

Spoustu myšlenek mu prolétávalo hlavou, které se ovšem na malý okamžik netýkaly pouze případu. Říká se, že děti a opilci mluví pravdu a to co mu pověděla Kristin, bylo povzbudivé, přesto mu tak trochu unikal smysl nebo spíše důvod, proč mu to řekla. Zřejmě muselo jít o slabou chvilku způsobenou alkoholem. Její přítomnost mu však z nějakého důvodu nevadila. Možná cítil vinu a snažil se jí to tak nějakým způsobem vynahradit. Jednalo se totiž už o druhou ženu, která kvůli němu riskovala vlastní život a tím mu přidala na váze a to byl právě ten začarovaný kruh. Dostal ještě víc něčeho, s čím netušil, jak naložit. Celé tyhle nové pocity mu byly poměrně cizí a netušil, kam je zařadit. Nejlépe do sekce nepoužívaných, nepotřebných či zbytečných, ale to už tak jednoduše nešlo.

Náhle jej z jeho myšlenek přerušilo žuchnutí do peřin a pravidelný klidný dech. Únava dopadla i na opilou Kristin a přidala se tak k Johnovi, který zařezával na pohovce v obývacím pokoji.

Sherlock jí tedy zvedl nohy a přikryl. Připadal si trochu jako chůva. Zanechal tam oba spící opilce a vrátil se do svého bytu. Z nějakého důvodu se mu však ještě nechtělo spát. Nebyl unavený, ačkoliv skoro celý den někde pobíhal. Položil se na gauč a ponořil se do svého paláce myšlenek, kde si je všechno mohl utřídit dle libosti a zaměřit se na ty podstatné věci.

Druhého dne se nad ránem postaral o Rosie, která se probudila dřív než její opilý otec. Vděčil tomu, že zatím nikdo ráno nevyžadoval jeho přítomnost, ať už to byla paní Hudsonová nebo Lestrade. Rád si ušetřil přihlouplé poznámky, které by byly směřovány na jeho osobu. Jednalo by se tedy především o údiv, že je schopen se postarat o malé dítě. Jak je možné, že je schopen na něj mluvit, ač se vždy jednalo o konverzaci jednostrannou, kdy Sherlock vysvětloval Rosie, jaká úskalí v životě ji ještě čekají a že nemá prozatím ani ponětí o tom, jakým je Londýn vlastně bojiště. A že přes to, jaký je člověk a pro mnohé neuvěřitelný kretén, tu malou holčičku má skutečně rád.

Vrzající schody oznamovaly, že se někdo pomalu belhá dolů a Sherlock již měl jasnou představu. John vstoupil do kuchyně. Jeho výraz byl nepřítomný, občasně se mu obličej krčil bolestí, která zachvátila jeho hlavu.

„Podívej, Rosie, kdo se to zjevil. Nadšený vypravěč," neodpustil si Sherlock hned po ránu jízlivou poznámku na Johnovu adresu, který se posadil na židli a vypadal ještě bídněji, než před tím.

„Pro Boha, to byl nápad," složil tvář do dlaní a několik vteřin takto spočinul. Poté vzhlédl k Sherlockovi a pohled přesunul na svou dceru.

„Díky, že jsi..." ani nebylo potřeba, aby větu dokončil, Sherlock jej již stihl přerušit.

„V pohodě, Johne. Asi to bylo potřeba, aby ses trochu...odreagoval, řekněme." Snažil se působit chápavě, ale nebylo to pro něj příliš přirozené. Toho si John povšiml, ale i tak ocenil jeho snahu.

„Bože, jsem otec na hovno," řekl John a dlaněmi si pořádně promnul obličej.

„Johne, to je v pořádku, o Rosie jsem se postaral." Zopakoval Sherlock a pohledem spočinul na jeho tváři. „To se přece někdy stává, nebo ne?" pověděl, ale zdálo se, že sám si tím nebyl úplně jistý. Věděl, že lidé dělali, podle něj, spoustu podivných věcí, které mu nedávaly smysl a pro většinu naopak byly naprosto přirozené. Doktor vzhlédl a pohledem se přesunul z Sherlocka na Rosie, která vypadala velice spokojeně.

„Díky, Sherlocku," řekl po chvíli, krátce se pousmál a políbil svou dceru na čelo. „Půjdu si dát sprchu, jo?"

„Jasně, myslím, že tu chvíli to tady spolu ještě zvládneme." Pousmál se Sherlock a v momentě, kdy se John ztratil za dveřmi od koupelny, dal se do vyprávění, jaký je vlastně rozdíl mezi kyselinou a zásadou.

Den dále pokračoval ve velmi poklidném tempu a především ne příliš hlučném, protože kocovina se odmítala pustit jak Johna tak Kristin a oba potřebovali být další den fit, aby mohli vyrazit do práce.

„Co to bylo za blbý nápad se takhle opít?" ozvala se Kristin z pohovky, na níž ležela a nohy měla hozené nahoře na opěradle. Přišla jen na krátkou návštěvu, aby se podívala na Johna, v jakém je stavu, protože když se probudila ve svém bytě, již tam nebyl. Místo krátké návštěvy se z toho vyklubalo už dvouhodinové ležení na jejich pohovce, kam se po krátkém rozhovoru přemístila, jak jí nebylo právě nejlépe. Měla zavřené oči a držela se za hlavu.

„Příště tě v takovém nápadu nebudu podporovat," ozval se John ze svého křesla, hlavu si podpíral rukou a modlil se ke všem svatým, aby mu bylo aspoň o kousek lépe.

Naproti tomu Sherlock byl v absolutním klidu. Posedával ve svém křesle a vyčkával na telefonát, či zprávu, které se měli co nevidět dostavit. Klid mu dokonale vyhovoval, protože se tak mohl soustředit a přemýšlet.

„Ne to rozhodně nedělej." Potvrdila, když jejich příjemnou idylku narušilo klepání.

„Ťuky ťuk," pověděla paní Hudsonová a otevřela dveře. „Pro Krista, co se vám stalo?" pohlédla z Kristin na Johna a poté zmateně na Sherlocka.

„Co chcete, paní Hudsonová?" odpověděl místo toho Sherlock svým typickým otráveným tónem. Už takhle mu stačilo, že musel částečně dohlédnout na Rosie, Johna i Kristin a to mu příliš radost nepůsobilo, potřeboval se plně soustředit na případ a nejraději by měl v pokoji hrobové ticho.

„Vypadáte oba hrozně, jako byste pili celou noc," pokračovala dál paní Hudsonová a ani netušila, jak je daleko od pravdy. Jejich mlčení a drobné úsměvy jí však její tvrzení potvrdily. „Pro Krista, vždyť vy to děvče úplně zkazíte," obořila se na Johna se Sherlockem, kteří oba dva nahodili naprosto nechápavé pohledy. Paní Hudsonová poté stočila svůj pohled na Kristin a nenechala Sherlocka či Johna jakkoliv dál argumentovat. „Drahoušku, dole v hale čekají vaši rodiče." Jen co dořekla tato slova, Kristin byla v mžiku na nohou s očima vykulenýma v ohromném překvapení.

„Sakra, sakra!" začala panikařit, když zaslechla dvojité stoupání po schodech. „Nejsem doma, paní Hudsonová, nevíte, kdy se vrátím. Hlavně je nepouštějte ke mně do bytu." Vypravila ze sebe rychle. Do žil se jí vlilo náhle tolik energie a adrenalinu.

„Ale..." nestačila paní Hudsonová doříct větu, protože v momentě, kdy se kroky po schodech přibližovaly stále víc, se Kristin rozeběhla směrem do Sherlockovy ložnice, kde za sebou zabouchla dveře a zanechala tak všechny přítomné jen s překvapenými pohledy.

„Nepochytila něco od tebe?" neodpustil si John rýpnutí na Sherlockův účet.