Sherlock: Skrytá hrozba

Kapitola jedenáctá

„Cože?" vykulil oči Lestrade.

„Takže je to žena?" tázal se podobně John.

„Přesně tak. Žena se silnou averzí vůči mužům, žena přesná jako švýcarské hodinky, která nezanechává stopy a nedělá chyby, tedy až na tuhle. Musí už vědět, že po ní jdu, když pominu, že je víc než jasné a poznal by to i slepý a hluchý, že po ní pase celý Scotland Yard. Kde jsou majitelé toho penzionu?" dotázal se rázně. V ten okamžik se spustil poplach a do pokoje vběhl jeden z policistů.

„Pane, jsou mrtví! Někdo je právě zastřelil!" hovořil strážník rychle a poměrně vyděšeně.

„Kdo je mrtvý, Morrisone?" divil se Lestrade.

„To snad nemyslíte vážně? Vy si je necháte zastřelit přímo před nosem?" rozohnil se Sherlock a rychle vyběhl ven s Johnem a Gregem hned za ním. Jen co vyběhli ven, spatřili na zemi ležet oba majitele penzionu s průstřely v jejich hlavách, byla to chirurgická práce, střelec se trefil prakticky přímo mezi oči.

Všichni policisté byli ve střehu, kryli se a připravovali se na další možný útok, ale prakticky přišli s křížkem po funuse. Sherlock věděl, že tohle je konečná a žádný další útok již nepřijde. Přesto jej zaujalo, jak přesně se střelec trefil a z toho si rychle dokázal vyvodit závěry. I tak byl neskutečně naštvaný, protože oni dva byli jediní, kdo se krom obětí s vražedkyní setkali. Chodil kolem dokola jako tygr v kleci a bylo jen otázkou času, až jeho vztek, který byl očividný, vybublá na povrch a taky se tak stalo.

„Jak je sakra možné, že vy všichni ještě žijete? Opravdu nepochopím, jak dokáže někdo s takovou demencí vlastně existovat! Kdybyste byli malé blbé myšky, nepřežijete ani týden! To jsem ještě nezažil, aby si někdo nechal zastřelit klíčové svědky přímo mezi bandou policistů!" rozkřikoval na všechny strany.

„Sherlocku, mírni se," snažil se jej trochu John uklidnit.

„Ne Johne, v něčem má pravdu. V NĚČEM podotýkám, tohle je vážně průšvih."

„Enormních rozměrů, Lestrade," neodpustil si ještě detektivní konzultant a snažil se uklidnit svou rozbouřenou mysl. Sledoval úhel, kde se nacházely oběti a kde musel teoreticky stát také střelec a rozeběhl se k tomu místu.

„Sherlocku!" volal na něj John, než doběhl svého přítele, který postával u mohutného dubu a hleděl do jeho koruny a poté směrem na místo činu. Zadíval se dolů do trávy a pozoroval stopy. Celou dobu mlčel a neřekl jediné slovo.

„Musel to být vážně dobrý střelec," podotkl John a zahájil tak konverzaci.

„To ano a ve velmi dobré kondici, ne-li možná i voják." Pověděl Sherlock a zkoumal celé místo, než jej kompletně zničí policie. Prohlížel si stopy v trávě a poté začal lézt na strom. John zůstal stát na místě a jen sledoval svého přítele, jak šplhá po větvích až na místo, kde zřejmě musel být také útočník. Našel přesně tu pozici, kterou hledal. Z jedné větve byl perfektní výhled na místo činu. Přesto musel usoudit, že odstřelovač musel mít velmi dobrou mušku a klidnou ruku, což jistě vyžadovalo léta praxe. Brzy se dostavil také Lestrade a jeho tým, když zrovna viděli Sherlocka zase šplhat dolů.

„Aspoň to tady celé nepodupejte, Lestrade, najdete tady hodně stop." Řekl Sherlock s dávkou jízlivosti v hlase. „Střelec byl na támhle té větvi, je z ní perfektní výhled. Odhadoval bych ho na vojáka, nebo jednoduše nájemný střelec ve velmi dobré kondici." Shrnul to rychle Sherlock. Poté se přemístil zpátky do penzionu, aby se mohl podívat na pokoj číslo dvě. Ubohý Lestrade vlastně nevěděl, kde se má pohybovat, protože Sherlock odbíhat z místa na místo. John byl již na tyhle jeho metody zvyklý, ale ani tak mu to potěšení příliš nečinilo.