Sherlock: Skrytá hrozba

Kapitola desátá

Zmatená paní Hudsonová zůstala stát ve dveřích, jako opařená, když Kristininy rodiče vyšli až na patro, kde se nacházel Sherlockův byt.

„Tak kdepak ji máte?" ozval se její otec. Muž v letech s vlasy prokvetlými šedí, stejně tak jako tomu bylo s jeho knírkem.

„Není tady, asi někam odešla." Vypravila ze sebe paní Hudsonová ještě stále trochu popletená z toho náhlého úprku.

„Té holce prostě není možné se dovolat," stěžovala si její matka, jež ani ji neminulo stáří, které se podepisovalo na jejím obličeji, přesto stále vypadala dobře. Náhle se u dveří objevil Sherlock se svým tvrdým a naštvaným výrazem, protože chtěl mít klid a ne hned před prahem bandu upovídaných důchodců. Když však chtěl decentně vytlačit paní Hudsonovou ven a zavřít rázně dveře, zastavil jej hlas Kristininy matky.

„Nejste vy náhodou..." nechala větu nedokončenou, protože pátrala v mysli po tom správném označení. To už se ve dveřích objevil i John, aby i ve svém stavu mohl Sherlocka krotit v případě, že zase začne přehnaně machrovat nebo se prostě jen chovat arogantně.

„Ano, jsem..." protočil Sherlock jen očima, protože předpokládal, že jej znají z novin. Vše se odehrávalo během pár sekund.

„Kristinin přítel." Dokončila její matka svou zprvu nakousnutou větu.

„Co?" zarazil se Sherlock překvapeně, tento výrok mu vzal na chvíli jakékoliv další argumenty přímo z úst.

„To teda," pověděl John ironicky a poplácal Sherlocka kamarádsky po rameni a náramně si tuhle chvíli užíval. Musel se velmi ovládat, aby nepropukl ve smích.

„Já ale..." začal Sherlock zmateně, dívajíce se po všech přítomných, ale její matka mu nedala prostor vše vysvětlit. Začala ze sebe sypat další stížnosti na její dceru, jak ani nezavolá a prakticky nebyla k zadržení. Sherlock začínal ztrácet trpělivost a měl milion chutí tu ženu jednoduše umlčet jednou ze svých jízlivých poznámek, ale tento neučiněný pokus přerušil zvuk jeho telefonu, který mu oznamoval příchozí zprávu.

„Je to tady," řekl Sherlock, čímž přerušil další klábosení, do kterého se zapojila i paní Hudsonová. Ostatně bylo by to na nejvýš podivné, kdyby se ona nepřidala do rozhovoru. Ta zpráva byla zázrak z nebes, který je vysvobodil z tohoto reje čarodějnic.

„Co je tady?" promluvila jeho domácí.

„Další vražda, paní Hudsonová," řekl Sherlock nadšeně, které se ostatně odráželo i v jeho očích.

„Oh, Sherlocku, nad tímhle byste neměl tak jásat," pověděla paní Hudsonová, která na takové projevy byla již zvyklá, kdežto rodiče Kristin nikoliv. Jejich pohledy byly směsicí zmatení, šoku a překvapení.

„Pro Boha, jaká vražda?" vypravila ze sebe její matka přiškrceně.

„Už třetí," řekl Sherlock samolibě, prošel kolem nich a seběhl schody dolů. „Johne!" zavolal na něj z haly, když si oblékal kabát.

„Myslíte, že byste dnes mohla?" pohlédl na paní Hudsonovou, která již věděla, odkud vítr vane.

„Co mám s vámi dělat, Johne, ale stále jsem od vás neviděla tu kytku." Namítla s úsměvem.

„Bude obrovská, věřte mi, děkuji!" zavolal, když sbíhal schody za Sherlockem. Adrenalin v žilách mu napomohl ke zlepšení jeho stavu.

V taxíku, který je vezl na místo činu, vládlo ticho a John se pro sebe samolibě usmíval. Nemohl jednoduše ten úsměv jen tak dostat z tváře. A Sherlock si toho zkrátka nemohl nevšimnout, ač se sebevíc snažil ignorovat celou skutečnost a soustředit se na případ.