Sherlock: Skrytá hrozba

Kapitola čtrnáctá

„Nesmíte si to brát moc osobně, doktore Watsone," mluvila na něj hnědovlasá žena a chodila kolem jeho židle. „Jste prostě jen chlap a článek, co se musí odstranit. Tak jako bradavice." Zasmála se. Její smích byl však ďábelsky a hrůzu nahánějící. „Vy chlapi jste prostě všichni stejní. Prasata dychtící jen po tom jediném, a když je vám to odepřeno, dokážete napáchat neskutečné zlo. Měli byste být všichni zavření v jednom komplexu, tak jako dobytek, vhodní akorát na reprodukci a někteří rovnou utraceni." Syčela na něj a z každého slova odkapával jed a opovržení.

„Nikdy jsem...nikdy jsem žádné ženě neublížil," promluvil John, spíše mumlal stále ještě z omámení.

„Skutečně? Vaše žena zemřela právě kvůli vám a vašemu povedenému přítelíčkovi. Je teď tak známý, slavný Sherlock Holmes." Pronesla jeho jméno s dávkou dramatu. „On je velký problém a vy překážka k odstranění toho problému. Zabitím jednoho odstraníme druhého."

„Nedělejte ukvapené závěry, prosím." Ozval se náhle třetí hlas, který překvapil ženu se zbraní, a ta se otočila po jeho směru, odkud přišel. Kristin vyšla ze své skrýše s rukama nahoře, aby tak dala najevo, že není ozbrojená a dokázala, že hnědovlasá žena má navrch.

„Ukvapené závěry? Bude ukvapené, když vás hned zastřelím?" namířila na ni zbraň a Kristin se zastavila. Ruce držela stále nahoře.

„Než se k tomu rozhodnete, vyslechnete si mě napřed?"

„Nevím, co by na vašich slovech mělo být tak zajímavého," hovořila ozbrojená žena ostře s nezájmem.

„Já vím, jaké to je," promluvila Kristin rychle. Výraz ženy se změnil, jejím obličejem problesklo překvapení. Mlčela a Kristin se tedy chopila příležitosti hovořit dál. Pomalu dala ruce dolů a o pár kroků přistoupila dál, když se však žena opět napřímila, zastavila se velmi rychle. „Já vím, co jste si musela zažít."

„Ne to teda nevíte," mračila se na ni, zdálo se, že se zlobí.

„Ano vím. Můj bývalý přítel si na mě vybíjel téměř denně své mindráky, neúspěchy. Myslela jsem, že to peklo nikdy neskončí. Vy víte, jaké to je. Když jste sama v pasti, která sklapla a nemůžete se dostat ven. Drží vás to stále na jednom místě a pomalu zabíjí. Křičíte o pomoc, ale ve skutečnosti nevydáte ani hlásku, protože strach vám nedovolí projevit sebemenší odpor." Vydechla, protože všechny ty staré vzpomínky vyplouvaly opět na povrch, musela oživit staré démony, aby zachránila Johnův život. Žena ji poslouchala, což bylo dobré znamení.

„Co byla poslední kapka?" položila jí otázku, ale přesto na ni nepřestávala mířit zbraní.

„Tohle," Kristin zvedla pravou ruku a ukázala dlaň i hřbet, kde se nacházela jizva. „Nechal mi prorazit dlaň velkým hřebem." Nezmínila však důvod onoho činu, protože tím by pohřbila všechnu svou vydobytou snahu. „Nesmíte Johna zabít. Zachránil mě a nejenom tehdy v Cane Hill, ale i svými vlídnými slovy každý další den. Ukázal mi, že ne všichni muži jsou stejní, všichni nejsou jen násilníci a naprosté zrůdy. Prosím, odložte tu zbraň, vždyť má dceru. Kdo se o ni postará? Nedělejte z ní sirotka."

„Snažila ses, to oceňuji. Ale přitom úplně zbytečně, Kristin." Nasadila opět tvrdý výraz a oslovená se podivila, odkud ji vlastně zná. Nedávalo smysl, aby její jméno znala ve spojitosti se Sherlockem, tam se spíš objevovalo Johnovo a i toho kolikrát lidi nepoznávali. V této situaci měla vzhledem k velkému napětí problém se plně soustředit a pátrat v mysli, strach a nervozita ovládali celé její tělo i mysl. Hnědovlasá žena sledovala její zmatení, než se nakonec otočila a zamířila zbraní na Johna.

„Poslední slova, doktore Watsone?" pohlédla na něj s odporem. John se díval přímo do hlavně pistole, než pohled stočil ke Kristin. A v tom se to stalo. Vzpomněla si.

„Smiluj se, Grace, prosím," oslovila ženu, která se překvapeně ohlédla a vyslovení jejího jména ji tak na pár okamžiků vykolejilo. Právě tehdy se na scénu vřítil Sherlock, který využil jejího údivu a skočil po její zbrani. Začali se spolu o ni přetahovat, ačkoliv se to na první pohled nezdálo, měla Grace skutečně sílu.

Během jejich zápasu se podařilo Kristin dostat k Johnovi a snažila se mu rozvázat svázané ruce, když se tak však podařilo, pomohla mu na nohy a snažila se jej dostat co nejdál z jejího dosahu, pak se ozval ohlušující výstřel.

Kristin zůstala stát s vyděšeným výrazem. Měla pocit, že se celý svět na chvíli zpomalil a její srdce i dech se zastavily. Do reality ji však prudce vrátil Sherlockův křik.

„Johne!" vykřikl se stejným děsem, jaký zažívala ona. Jeho košile se začínala barvit rudou krví, která se vsakovala do látky. Rychle k němu přiběhla a stačila jej zachytit, když se zdálo, že spadne obličejem přímo na tvrdou zem. V tom se ozval další výstřel, který nebyla schopna tolik vnímat, protože pokládala Johna na zem se vší opatrností, co jí její síly dovolily.

„Johne, ne," mluvila polohlasem zděšeně. Byla jako omráčená, neměla nejmenší tušení, co má dělat. Držela mu krvácející ránu a s obrovským šokem a slzami v očích pohlédla na Sherlocka. Vše se odehrávalo neskutečně rychle. Sherlock křičel se strachem a naléháním v hlase, aby zavolali zdravotníky, kolem pobíhali ozbrojení policisté a zajišťovaly celý objekt.

„Vydrž, Johne, pomoc už je na cestě," mluvila a hlas se jí lámal od strachu. Nepřestávala mu tlačit na krvácející ránu, ale přesto měla pocit, že to příliš nepomáhá a on krvácí moc rychle.

„Kde jsou, sakra!" rozčiloval se Sherlock. I jeho zachvátila panika. Děsil se toho, že by dnešek John nepřežil, děsil se toho, že by ztratil svého jediného a skutečného nejlepšího přítele.