Sherlock: Skrytá hrozba

Kapitola dvanáctá

Mezitím vším stihl John připravit svou dceru na spánek a následně také uspat. Sám moc dobře věděl, že brzy rovněž ulehne do postele, protože toho měl za celý den skutečně dost. Přesto si to celé náramně užíval a jednoduše se svému příteli smál, do jaké šlamastiky se to dostal.

„Neměli bychom přece jen dát Lestradovi vědět o té zítřejší vraždě?" pověděl ještě John a zastavil se v místě mezi kuchyní a dveřmi. Jeho přítel však zvedl pohled a nesouhlas z něj vyloženě čišel.

„Nepřipadá v úvahu. Jejich „tajný" přesun a seskupení by vražedkyni akorát tak vyplašilo." Během jejich pobíhání po Londýně, kdy Sherlock získával odpovědi a informace, se jim podařilo rovněž vypátrat potencionální místo budoucí vraždy. Vlastně ty místa byly dvě, ale Sherlockova intuice se přikláněla právě k jednomu. Mělo se jednat o budovu u opuštěného přístavu v zapadlejší části Londýna, nenápadné a klidné místo stvořené pro dokonalou a krvavou vraždu. Sherlock si dokázal živě představit pochybovačné a podezíravé výrazy celého Scotland Yardu, kdyby s takovým návrhem přišel. Zřejmě by to bylo efektivní, a kdyby se vše podařilo, vražedkyni by dopadli, ale viselo zde velké slovo KDYBY. Detektivní konzultant si byl jist, že by police zvládla něco pohnojit a veškeré úsilí by šlo do kytek.

„Fajn, jak myslíš, ale musím ještě ráno do práce," namítkl John.

„Do čtyř času dost," pousmál se polovičatě Sherlock. Jeho přítel jen zavrtěl hlavou a dál nic nekomentoval. Se slovy dobré noci poté odešel spát. Sherlock se však spát nechystal, seděl dál ve svém křesle a v hlavě si rozebíral všechny možnosti a pečlivě plánoval, aby jej nemohla překvapit žádná maličkost.

Následující den probíhal přesně podle plánu, tedy jak John předešlého dne řekl, odešel do práce, Rosie předal u sebe doma paní na hlídání a Sherlock se připravoval na dopadení vražedkyně s averzí na muže a zabránění tak vyhasnutí dalšího lidského života.

„Sherlocku, copak, že pořád tak poletujete po místnosti jako ten prach, kterého už tady je nashromážděného víc než dost." Pověděla jeho domácí, která se zastavila na kus řeči. Její podnájemník však neměl nejmenší náladu se rozpovídat a tlachat o nesmyslech.

„Soustředím se a vy mě tak akorát vyrušujete," odsekl nevrle, ale paní Hudsonová se přesto nedala odbýt, na takové jednání si už zvykla.

„Další vražda?" zeptala se na téma, které by mohlo být Sherlockovi blízké.

„Zabránění další vraždě a dopadení hlavního strůjce celé té šarády."

„S vámi aby se taky člověk pořád jen bavil o vraždách a zločincích, Sherlocku. To nejsou zrovna vhodná témata na konverzaci."

„Nemám v nejbližších desetiletích chuť jen tak s někým tlachat o tom, co kdo dělal nebo si dal na snídani popřípadě, jaké jsou výsledky ve fotbale, paní Hudsonová. Jsou mnohem důležitější věci." Oponoval stále. Přesto ho přepadal nepříjemný pocit, že jeho domácí je jednoduše nad věcí a přílišnou hlavu si z toho nedělá.

„Třeba, až si najdete skutečné děvče, nebude se chtít stále bavit o krvavých vraždách a zločinech." Nadhodila po chvíli se samolibým úsměvem.

„Pro Krista," vydechl frustrovaně Sherlock. Už chápal, odkud vítr vane, posmívala se mu teď už i jeho domácí. „Mohla jste taky něco říct."

„To jsem nejspíš mohla. Ale vážně byste si tady měl uklidit, jednou za čas by to neuškodilo." Nemohla se jednoduše odtrhnout od nepořádku a především prachu.