Sherlock: Skrytá hrozba

Kapitola čtvrtá

„Kristin?" pověděl překvapeně Sherlock.

„Kristin?" zopakoval John podobně.

„Sherlocku, Johne...ahoj," odpověděla jim.

„Vy se znáte?" podivila se Donovanová a pohlédla na Grega i zbylé zúčastněné.

„Bydlím s ním...teda nad ním...jiný byt, stejný dům." Snažila se vše uvést na pravou míru.

„To jste mohl říct dřív, Lestrade." Pověděl Sherlock nevrle na inspektorovu adresu.

„Jak to můžete s takovým úchylem vydržet?" zeptala se Donovanová Kristin poměrně šokovaně.

„Je to o zvyku." Pokrčila rameny. Nevypadala, že by měla zrovna náladu vysvětlovat zahořklé seržantce Donovanové, jak je možné, že se Sherlockem vychází. Donovanová se jen nevěřícně otočila na podpatku a odešla. „Zdá se být docela zaujatá." Doplnila ještě Kristin a pak pohlédla na Sherlocka a Grega. Sherlock bez dalšího slova vypnul hovor s Johnem a mobil schoval do kapsy svého kabátu.

„Jak jsi ho našla?" zeptal se Sherlock po chvíli poměrně jemný hlasem. Viděl to na ni, viděla, že tím byla otřesena. Člověk asi nezůstane jen tak klidný, když najde mrtvé tělo v kaluži krve s podřezaným hrdlem a zápěstími.

„Potřebovala jsem se projít. Dříve...ještě hodně dávno, před tím vším, jsem tady občas chodila, z vrchu té budovy je hezký výhled na město. Chtěla jsem jen přemýšlet...to je vše. Jen přemýšlet. Netušila jsem, že tam najdu...toho muže." Pokrčila opět rameny a ruce střídavě zatínala v pěsti. Vypadala vyčerpaně, strhaně. Všiml si toho dokonce i inspektor Lestrade a promnul si obličej.

„Dobrá. Sepíšeme to zítra, zastavte se na stanici." Pověděl nakonec.

„Jistě. Díky, inspektore." Přikývla. Lestrade jí kývnutí rovněž oplatil a pak odešel. Nastalo krátké ticho, než Sherlock promluvil.

„Nevšimla sis ještě náhodou něčeho, nějaký detail, cokoliv?"

„Ne. V hlavě mám teď docela prázdno. Když jsem ho našla, prostě jsem hned zavolala policii. Proč tam bylo to číslo?" zeptala se.

„Nebude to jediná oběť." Odpověděl krátce Sherlock. Zavládlo opět tíživé ticho, které se táhlo o něco déle, než obvykle.

„Co teď?" prolomila ticho Kristin a zadívala se na Sherlocka.

„Tady už se nic nového nedozvíme. Pojedeme domů, potřebuješ se vyspat."

„To spánek nespraví, Sherlocku." Zavrtěla hlavou a promnula si pořádně obličej, než tam její ruce na chvíli spočinuly. Ačkoliv měla slzy na krajíčku, nehodlala je za žádnou cenu vypustit ven.

„Já vím." Řekl a opatrně ji objal. Nechala se, prostě jen na tu malou chvíli zůstala v jeho náručí a neúprosně se snažila držet slzy za zavřenými víčky. Sherlock si ji držel jemně u sebe a ignoroval všechny okolo, kteří sice plnili svou práci, ale částečně po nich pokukovali. Poté ji odtáhl od sebe jen na malou vzdálenost a sundal dlaně z unavené tváře. „Vzdala jsi to se sebou moc brzo. Když jsi to zvládla takovou dobu s tím kreténem, tohle musí být brnkačka."

„To se ti řekne. Celý svět mi připadá, že se mi zadkem obrátil." Pověděla a společně se vydali na policejní pásku chytit si taxi směrem domů.

„Celý svět je jako Anderson. Jeden velký idiot se schopností snížit svým mluvením IQ celé čtvrti. Takže ho prostě musíš jenom nakopnout."

Neubránila se úsměvu. Mělo to něco do sebe. Koho by to jen na tomhle podivuhodném světě napadlo, že to bude právě ze všech těch lidí Sherlock Holmes, kdo skutečně pochopí důvod jejího trápení.

„Jsi sjetej?" zeptala se Kristin po chvíli a nadzvedla jedno obočí, ale přesto se usmívala.

„Trochu," pousmál se Sherlock.

Inspektor Greg Lestrade postával opodál u jednoho z policejních vozů, když k němu přišla pomalou chůzí seržantka Donovanová a založila si ruce na hrudi. Dívala se zamyšleně na Sherlocka, který objímal tu ženu, jež objevila tělo, Kristin Jonesovou.

„Myslíš, že spolu něco mají?" zeptala se po chvíli Grega.

„Nevím, možné to je," odpověděl stejně zamyšleně. Díval se přesně stejným směrem jako jeho kolegyně.

„Nevypadá jako psychopatka." Konstatovala.

„Není to psychopatka. Jak tě to napadlo?" podíval se na ni Greg.

„Kdo jiný by s ním potom dokázal vydržet?" zatvářila se důležitě.

„Není to až takový kretén, jak si o něm myslíš. Jsi zaujatá." Zavrtěl hlavou inspektor a raději odešel.

Cestou domů se nechali vysadit o pár ulic dříve a společně si koupili ve stánku rybu a hranolky. Poté se pomalou chůzí vydali směrem na Baker Street a při tom pojídali, dalo by se říct, jejich pozdní večeři.

„Vážně dobré. Kdo by to na takový obyčejný stánek řekl." Pronesla Kristin a kousla si do ryby.

„Já vím." Pousmál se jenom Sherlock. „Naposledy jsem si takhle dal hranolky s Euros." Pověděl nahlas.

„Já myslela, že je zavřená," zamračila se Kristin a pohlédla na Sherlocka.

„Podařilo se jí utéct. Předstírala, že je, krom dalších i Faith Smithová. Přišla ke mně jako klientka s případem, že chce její otec někoho zabít, ale už neví koho. Vlastně nešlo o někoho, ale kohokoliv."

„Nebyla to ta kauza s Culvertonem Smithem?" zeptala se Kristin zamyšleně a při tom si vložila do úst pár hranolek.

„Ano." Souhlasil Sherlock. Bylo za tím daleko víc, než jen vyprovokování Culvertona Smithe, ale neměl příliš náladu se o tom bavit. Dál kráčeli v tichosti do té doby, než jej Kristin přerušila svou otázkou.

„Ehm...vím, že mi do toho nic není a vlastně ani nevím, jestli bych se měla ptát, ale Johnova žena...kde je?" Podívala se na Sherlocka. Všimla si změny výrazu v jeho obličeji, uhodla, že nejspíš uhodila na citlivou strunu. „Nemusíš mi to říkat, jestli je to nějak...soukromé." Dodala rychle.

„Mary zemřela, aby mi zachránila život. Skočila do střely, která byla určena pro mě." Odpověděl.

„Aha promiň." Pověděla a v hlavě jí to šrotovalo. Otázky. Jak to mohl John zvládnout? Vinil Sherlocka? Musel, to je jasné. Kdyby tomu ale tak bylo stále, nejspíš by spolu nemluvili a nestýkali se. Z čeho dokázala vyvodit jednoduchý závěr: John mu odpustil. Nebo spíš pochopil, že to Mary udělala z vlastní vůle. Nemohla se ubránit dalším myšlenkám. Pokud tedy obětovala vlastní život, aby zachránila Sherlocka, protože předpokládala, že je pro Johna důležitý, nebylo to přitom trochu sobecké? Ona tady za sebou zanechala milujícího manžela a malé dítě, které bude vyrůstat bez matky. Tohle bylo velice sporné a prakticky neexistovala jednoznačná a správná odpověď.

„Pochopil to." Pověděla Kristin po delší chvíli a čekala, jestli se Sherlock chytí a pochopí, co myslí.

„Říkal to." Odpověděl pouze.

„Dává to smysl. Kdyby to nechtěla udělat, tak do té střely neskáče. Podle mě věděla dobře, co dělá." Řekla Kristin a Sherlock se jen lehce pousmál a nijak dál se k tomu nevyjadřoval. Po dalších několika metrech ticha zaznamenal na jedné budově kamery, a proto natáhl pouze ruku do vzduchu a ukázal do ní prostředníček.

„Co to děláš?" zeptala se pobaveně Kristin.

„Zdravím bratra." Odvětil.

„Ještě jsem ho nepotkala."

„Tak to netušíš, jakou máš kliku."