Sherlock: Skrytá hrozba

Kapitola dvacátá

Spolu se vrátili zpátky na Baker Street, kde je už typicky přišla pozdravit v předsíni paní Hudsonová a převzít si Rosie, zdálo se, že musela přijít jen chvíli před nimi.

„Tak tady jste. Vypadáte jako šťastná rodinka," neodpustila si se smíchem a vzala si malou holčičku do náruče. Sherlock tuto poznámku ignoroval a jen protočil otráveně oči. „Jen si to představte, Sherlocku, jaké by byly vaše děti chytré," pokračovala dál.

„A především imaginární," doplnil ji velmi ironicky s naprostým nezájmem.

„Ale jděte, třeba se k tomu taky někdy dopracujete."

„Neberete ještě něco? Krom té trávy? Něco, co jste našla někde, kde jste třeba neměla co dělat?" pokládal jí tyto otázky ostrým hlasem. Nečekal však další odpověď, spíš jej něco zaujalo, čemu dámy nevěnovaly příliš pozornost.

„Pro Rosie by si měli Johnovi příbuzní přijet přibližně za hodinu," řekla Kristin své domácí, aby tak raději změnila téma.

„Ano ano, ráno, když jsem za ním byla, jsme se o tom také bavili. Povídala jsem mu, že nám to nedělá žádný problém se o tuhle princezničku postarat, snad nevadí, že jsem mluvila i za vás."

„Jistě, že ne..." souhlasila s úsměvem Kristin, než ji přerušil Sherlock.

„Ticho!" řekl a pak se vydal po schodech nahoru. Kristin jej se zmateným výrazem hned následovala a paní Hudsonová zůstávala stále stát u schodů.

„Zní to jako..." začala Kristin, když už byli téměř u dveří Sherlockova bytu, než se oba dva podívali na schody vedoucí do dalšího patra, po nichž se pomaličku plazil malý pramínek vody. „Do háje!" zaklela Kristin a začala rychle vybíhat schody, a čím výše byla, tím víc vody se na schodech nacházelo. Z malinkého pramínku se pomaličku stával větší a větší, než narazila v patře na pěknou louži. Jen co otevřela dveře do svého bytu, spatřila všude plno vody, která se vsakovala do koberců, pohovky a pokrývala celou podlahu. Celé epicentrum se nacházelo v koupelně, kde zřejmě muselo popraskat potrubí a voda tak stříkala všude, seskupovala se a valila se po bytě. Než se Kristin nadála a byla schopná dále reagovat, veškerá voda ustala a přestala se valit ven. Někdo musel vypnout hlavní uzávěr vody a neuvědomělejší v tuto chvíli mohl být jedině Sherlock, což se také potvrdilo, když se po chvíli objevil před dveřmi.

„Jak to vypadá u tebe?" zeptala se Kristin, brouzdající vodou.

„Ze stropu trochu kape a je tam flek, ale nic vážného." Odpověděl.

„Já se na to vykašlu, co jsem komu udělala?" lamentovala si pro sebe.

Poté, co celou situaci byla probrat ještě s paní Hudsonovou, se začalo následně pracovat na odčerpávání vody, vyčíslování škod a opravě potrubí. O tohle všechno se však již postarali kvalifikovaní lidé určení pro tuto práci. A Kristin nezbývalo nic jiného, než se dočasně přestěhovat. Kandidátů bylo spousty, ale pouze jeden jediný vyhovující a kdo ví, jestli ke štěstí všech, či smůle onoho vybraného jím byl Sherlock.

Přemlouvání sice nebylo snadné a zdálo se, že hlavní aktér z toho není dvakrát nadšený, ale podařilo se jí to. Neuměla si představit být v jednom bytě s paní Hudsonovou, hrozilo velké riziko vymluvení díry do hlavy. Ona sama měla ráda svůj klid a jednoduše ne vždycky má člověk náladu na neustále tlachání, odpovídání na otázky, či jen vyjadřování souhlasu nebo nesouhlasu. Samozřejmě zde také byla varianta nastěhovat se k rodičům, ale tuto zavrhla hned jako první. Neuměla si představit, že by se měla zpět nastěhovat do té jámy lvové, ze které tak ráda vypadla.