Můj únosce

☆Únos☆

☆Opraveno☆

,, Opravdu nechceš doprovodit? " zeptá se plačtivě Amy mezi dveřmi jejího domu.

Je mi jí tak líto...

Zakroutím hlavou.

,, Zvládnu to sama. Ty si dej teplou sprchu a vyspi se z toho, jo? Já dojdu domů sama" usměju se.

,, Můžeš u nás klidně přespat" zašeptá.

Usměju se.

,, To je v poho. Dojdu domů. Nikdo tam neni a musím nakrmit naší kočku, když jsou všichni v čudu"

Amy přikývne a rychle někam odběhne.
Za chvíli se vrátí s mou taškou do školy a oblečením, které jsem si u ní nechala.

,, Díky" a převezmu si od ní věci.

,, Dávej na sebe pozor" zašeptá a obejme mě.

,, Ty na sebe" zašeptám nazpět.

,, Tak ahoj" rozloučím se a zamávám jí.

Pozvedne ruku v náznaku mávání a doprovází mě ještě pohledem k jejich vrátkům, které otevřu a vklouznu na tmavou ulici zahalenou do chladného oparu.

Můj dům je deset minut od domu Amy, takže zvládnu jít pěšky.

Aspoň vydýchám alkohol v krvi a srovnám si myšlenky.

Na mysl mi zničehonic přijde má starší sestřička Lis.
Vzpomínám si na to, jak se na mě usmívala, když jsem jí řekla, že jí mám ráda.
Na to, jak mě hladila po vlasech a šeptala mi uklidňující slůvka, když jsem se s pláčem probudila z noční můry.
Jak mi vařila horkou čokoládu a jak si z čokoládové pěny udělala vždy knírek pod nosem.
A jak mi říkala.
Pro ní jsem byla Beth.
Beth, její malá sestřička...

Bylo jí osmnáct, když zemřela.
A mě šest.

Tak moc jsem jí měla ráda. Tak moc...

Někdo jí zavraždil.
Chladnokrevně.
V ten den, kdy se to stalo, jsem byla přítomna v domě, kde byla zavražděna.
Vrah nebyl nikdy dopátrán.
Vzpomínám si, že...

... Všude byla krev...

Oči mi začnou slzet.

Připadá mi, že na její smrti mám největší podíl. Že za to můžu já. Že já ji zabila tím, jak jsem se chovala...

Určitě můžu za to, že už tu mezi námi není.
Určitě...

Jako malá jsem to moc nechápala.
Nechtěla jsem se smířit s tím, že tu není.
Bránila jsem se pravdě.
A tak jsem za ní nikdy nepřišla na hřbitov.
Naposledy... Na jejím pohřbu. Od té doby jsem tam nebyla.

Už je to deset let, ale nevyrovnala jsem se s tím.
To nejde.

Bohužel jsem si všechno pamatovala. A tak jsem všechny vzpomínky na den její vraždy i na Lis samotnou potlačila. Zapomněla jsem.