Můj únosce

☆Anděl☆

Holá!
Po nekonečně dlouhé době jsem zpět s novou kapitolou! ❤️
A...
Třema opravenýma.
Takže, pokud by vám v této kapitole nedávalo něco smysl, tak se podívejte do opravených kapitol; mělo by to tam být.

Tak...

Krásné čtení! 😘

Jake

Zdálo se mi o ní.

Stála uprostřed louky zalité slunečními paprsky.

Usmívala se.

Ve tvářích měla roztomilé ďolíčky a oči jí přímo zářily šťestím.

Jemný vánek si pohrával s jejími vlasy, které ji vlály okolo obličeje.

Na sobě měla bílé šaty.

Vypadala jako anděl.

Můj anděl.

Zahleděla se mi do očí a její úsměv pohasl.

Přišla ke mě blíže.

Nemohl jsem se pohnout. Byl jsem fascinován její krásou.

Nezmohl jsem se ani na jedno slovo.

Bylo to tak matoucí...

Zahleděla se mi do očí a těsně u mých rtů zašeptala :

,, Už si vzpomínám... "

Chtěl jsem přitisknout své rty na její.

Toužil jsem po tom, ale nemohl jsem se pohnout - nešlo to.

,, Elisabeth" chtěl jsem vyhrknout, ale nemohl jsem.

Cítil jsem se strašně. Byla tak blízko, ale nemohl jsem se jí dotknout.

A v tom...

Uslyšel jsem tiché kroky.

Můj anděl zmizel a já ležel ve své posteli.

Oční víčka jsem mírně pootevřel.

Před mojí postelí klečela znova ona.

Dívala se fascinovaně na mou tvář.

,, Nerada to dělám, ale musím pryč, Jakeu"

Sen. Musel to být sen.

Nedokázal jsem se přemoci k pohybu.

Natáhla k mé tváři ruku a zlehounka mě po ní pohladila.

Proč jen ve snu?

Chtěl jsem otevřít dokořán oči a vzbudit se.

Chtěl jsem vědět, jestli se mi to jenom zdálo.