Můj únosce

,, Ty si nevzpomínáš...? "

S trhnutím otevřu oči a rychle se posadím.
Kolem mě je tma a já si nedokážu vybavit, kde se nacházím.

Mám chuť křičet.
Nadechnu se, abych zahnala hysterický výkřik.
Sáhnu si na krk s myšlenkou, že to bude lepší.
Není.

Přesto, že jsem se snažila zadržet slzy, se mi jedna skutálela po tváři.

Kde to jsem...?

Prolétne mi hlavou otázka, která se mi začne opakovat v hlavě.

Á... Už si vzpomínám...
Hysterický záchvat, tma, Tajemný pan S, on usínající vedle mne...

Proboha... Jak jsme se sem mohli dostat...?
To by mě taky zajímalo...

Sáhla jsem si na čelo.
Měla jsem jo mokré. Ne od potu, ale úmyslně navlhčené.
Sáhla jsem si do klína a nahmatala tam navlhčený hadřík, který mi musel spadnout z čela, když jsem se posadila.
Nevzpomínám si, že při usínání jsem měla na hlavě vlhčený hadr.
Možná jsi se bouchla do gebzy...
He?
Jako, že jsi se bouchla do hlavičky...
Jo, jasně. Já ti rozumim. Jenom nechápu, co tim chceš říct...
No, že si to nepamatuješ...
Blbost, já si pamatuju všechno až na domácí úkoly...
Jak myslíš...

Možná... Tu vedle mne leží ten...

Sakra, ta ultra-mega tajná přezdívka je moc složitá. Postačí... Jakže to říkal, že se jmenuje? Jeremy...
Em... To mi k němu nesedí.
To jméno, jakoby bylo vymyšlené, ale on by mi nelhal, ne?

Sáhla jsem vedle sebe na postel zda tam leží on - postačí Pan S.
Druhá půlka postele vedle mne byla prázdná. Nahmatala jsem jen chladné prostěradlo.
V místnosti nebyla úplná tma - řekla bych, že svítalo.

Pomalu jsem slezla z postele a položila svá bosá chodidla na měkký, ale v jednu chvíli chladný koberec.
Zvednu se do stoje a vykročím k místu, kde se domnívám, že jsou dveře.
Přesto, že neni úplná tma, tak toho moc nevidím a připadá mi jako věčnost než ucítim na své natažené ruce kovovou kliku.

Otevřu dveře.

Přede mnou rozpoznám chodbu.
To je ta chodba, kde... Ta chodba, kterou jsem prozkoumávala po sprše před... Dvanácti hodinami? Asi...

Začnu se pomalu plížit chodbou. A všimnu si výklenku, kterého jsem si předtím nevšimla.
Ale pak si vzpomenu.
Ten vede do toho obýváku...
Zahnula jsem tedy tam a přidržovala se stěny. Bolely mne nohy. Netušim z čeho.
Ale pak se zarazim.
Je tam rozdvojka.
Jedna cesta vede do...
Nakouknu do místnosti a rozpoznám obývák, ve kterém jsem měla jídlo.
A druhá cesta...
Jsou tam schody. Nechápu, že jsem si toho nevšimla.

Má zvědavost je neukojitelná...
Vydám se tedy po schodech.
Překvapí mne, že nevržou, nebo nevydávají jakýkoliv jiný zvuk, když je pomalu scházím.

V domě panuje hrobové ticho, které narušuje mé nepravidelné dýchání.

Sejdu pomalu schody.
Přede mnou se znovu zjeví chodba. Ale tentokrá pouze se dvěma dveřmi.

Ikdyž ráda otevírám neznámé dveře, tak jsem je zatim hodila za hlavu a šla rovně. Na konci chodby bylo totiž...
Z konce chodby vycházelo nejvíce světla.

Byla jsem tak zaujetá koncem chodby, že jsem si nevšímala ničeho jiného.

Až když jsem na jedné ze stěn spatřila zarámonovanou fotku.
Přišla jsem k ní blíže.

Hrklo ve mě.

Na fotce jsem byla já.
A on.
Pan S.

Na fotce jsem spala.