Můj únosce

Podvědomí...

,,Tak... Chceš něco vědět?'' optá se Tajemný pan S a podívá se na mě svýma přenádhernýma očima.

Jen na něj dál čumim jako blbec.

,,Aha... Takhle to nepůjde'' pronese zamyšleně a sedne si naproti mě na koberec.

,,Lepší?''

Jen přikývnu a přemýšlim, kterou větu pronesu jako první co mám jakž takž normální smysl.

,,...Ehm... já... no... co... vlastn-ně... ne-nevi-m... nic'' vykoktám ze sebe a ihned si dám v duchu obrovskou facku. Bože!!!
Ale on se jenom usměje a přisedne si trochu blíž.

,,Neboj. Neukousnu tě''

,,Jen aby...'' zamumlám si pro sebe. On to, ale uslyší a začne se smát.

Bože... má krásný smích...

,,Dobře. Tak když už mluvíš, tak se ptej'' a naznačí rukou ''ať teda''.

Zhluboka se nadechnu. Hlavně žádnou hysterii! Jo jo jasně... Sakra! Proč se mi hůř dýchá když je kousek ode mě?! Ticho! Přemýšlim...

,,Co se.. to... Sakra! Kurňa! Unesou mě a potom mám být v klidu?!'' řeknu až moc... hystericky... Grrr!

Zatváří se překvapeně.

,,Jen klid. Nic se nestane. Pokusim se ti odpověďet'' odpoví s klidem.

Jen přikývnu a zhluboka se nadechnu. Nádech. Výdech. Nádech...

,,Kde to jsem?''

,,V bezpečí''

,,To je jako kde?!''

,,U mě doma''

,,To je teda konkrétní''

,,Promiň, ale víc znát nemusíš''

,,Jak víte jak se jmenuju?''

Trochu znervózní.

,,No... ehmm... to to říct nemůžu, Elizabeth...''

No to je teda supr.

,,Kdo jste?!''

,,Prosim tě, nevykej mi. Připadám si pak strašně starej''

,,No tak jinak... Jak se jmenuješ?!''

,,Jeremy. Jeremy Blackwood''

,,A já?!''

Na chvilku se zarazí.

,,Elisabeth. Elisabeth Witherová...''

,,Jak to do... háje víte?!'' začínala jsem dostávat tón hysterky.

,,Prosím... Ono to nejde... Nech to být'' a to už jsem nevydržela.

,,Ale JÁ to nenechám být! Do... prkna! Sakra! Kurník! Unesli mě, vyslýchali mě, mučili mě, bili mě, chtěli mě zabít a já chci pouze vědět odkud mě znáš a ono to nejde?!'' prudce jsem vstala a napnula všechny svaly v těle.

Ačkoliv jsem si to nechtěla připustit, tak přesně to co jsem předvedla byla ukázková hysterie.
Jeremy se na mě díval šokovaně. Nejspíš nečekal, že dokážu takhle vyjet.
Ramena se mi začala natřásat pod náporem potlačovaných vzlyků. Proč já? Proč vždycky já? Kolena se mi podlomila a já dopadla na pohovku za mnou. Přitáhla jsem si nohy k tělu o obejmula je pažemi. Hlavu jsem zabořila do kolenou a nahlas se rozbrečela. Netrvá dlouho a ucítim jak si mě někdo bere do náruče. ...Mám? Nemám? Stejně už mě moc nebaví dělat nedůvěřivou! Nebránim se. Obejmu toho někoho a brečim mu na rameni. On mě mezitím hladí po zádech.
Po nějaké době kdy jsem se konečně uklidnila jsem byla schopná trochu líp vnímat. Eeehhh.... já někoho objímám? A on mě? Ani mi to nevadilí... Nadechla jsem se pánské voňavky, která se linula od člověka s kterým jsem se objímala. I když už mi zaschly všechny slzy tak mě stále hladil po zádech. Na chvíli jsem zavřela oči a vybavila si velmi dávnou vzpomínku...