Můj únosce

☆Návštěva☆

____________________________________

S trhnutím jsem se od něj odtáhla. Tváře mi hořely a já sklápěla pohled.
Co se to proboha teď stalo?
Tepalo mi v hlavě a jediný zvuk, který jsem mohla zaznamenat bylo mé srdce dunící napříč celým mým tělem.
A co bude teď?
Ruce jsem rychle stáhla dolů a propletla si je před sebou.
Nevím proč, ale připadala jsem si neskutečně trapně. Proč? Vždyť on spolupracoval, teda, já spolupracovala, ne, my...
Na tváři jsem ucítila jeho teplý dech. Rozpálil mou pokožku ještě o něco více, než byla předtím.
Jake mi palcem přejel přes tvář a jemně mě chytl za bradu, kterou mi zvedl vzhůru. Vzhlédla jsem a střetla se s jeho pohledem.
Jeho oči se vpily do mých a já znovu roztála jako zmrzlina v létě. Ach...
Usmál se tím sladkým způsobem, u kterého jsem si byla jistá, že jsem ho už někdy viděla. Pak se ke mně naklonil a než jsem se nadála, tak se jeho rty přitiskly na ty mé.
Zavřela jsem oči.
Připadalo mi, jako by se o má ústa otřela velká šťavnatá malina. Šťavnatá. Jo to sedí. Trochu i lepivá. Ale sakra, jakože dobře lepivá, přesně se hodila ke mně a naše rty do sebe zapadly jako kousky skládaček, které k sobě od první chvíle patřily.
Při tichtě vjemech se mi podlamovala kolena a rozum šel do kytek.
A nebo na houby, super.
Přesně tak, na houby, ach...
Halo? Já jsem tady...
Nevím, jak se mi to povedlo, ale i to zatracený podvědomí se i na tu chvíli vypařilo jako pára nad hrncem.
Byla jsem tu jenom já, on a jeho rty. Ach...
Ani jsem se nastačila dostatečně vžít do okamžiku a jeho rty zmizely.
Když jsem otevřela oči, stál dva kroky ode mně, pokýval hlavou, zvláštně se usmál a dal se na odchod z místnosti.
,, Zůstaň tady" řekl a zavřel za sebou dveře.
Stála jsem tam jako opařená.
V hlavě mi dunilo a trochu jsem se klepala.
Vypustila jsem vzduch z plic a rychle nasála nový přísun kyslíku.
Ani jsem si do téhle chvíle neuvědomila, že jsem zadržovala dech.
Pomalu jsem znovu přicházela k sobě a snažila se analyzovat, co se stalo.
A teprve teď mi došlo, že to, co nás od sebe donutilo se odtrhnout, byl drnčivý zvuk domovního zvonku.
Někdo zvonil?
Zvedla se ve mně vlna vzrušení. Kdo mohl zvonit? Tady, u hrůzně vyhlížející domu?
Přinutila jsem své nohy, aby se daly k pohybu a přeběhla jsem k oknu.
Vyhlédla jsem z něj a pátrala po jakékoliv věci na příjezdové cestě.
Večerní slunce mi vrhalo paprsky přímo do očí a já se proto musela trochu přikrčit, abych měla lepší pohled.
Cesta byla prázdná.
Chtěla jsem odvrátit pohled, ale na poslední chvíli jsem zahlédla kus něčeho s prvky, které nasvědčovaly všemu, že se jedná o auto zaparkované blízko domu.
Opravdu někdo přijel.
A pokud si Jake neobjednal pizzu od velmi dobré dovážkové služby, tak kdo tu co dělal? Určitě by neryskoval, že by mě mohl někdo spatřit.
Zaslechla jsem hlasy.
Ozývaly se z dolního patra pode mnou.
A pak se začaly přibližovat. K tomu se přidalo tichoučké vrzání schodů.
Někdo šel nahoru.
Přistihla jsem sama sebe, jak se začínám krčet a couvám do rohu.
Ne, nebudu se už nikdy bát. Už ne, nechci.
Udělala jsem krok směrem ke dveřím. Vím, říkal, abych tu zůstala, ale...
Chci vědět, kdo přišel a proč.
Takovej agent 007, nepovedená verze.
Děláš, jako by jsi ty byl něco povedeného.
Pf, amatére.
Pf, anti-stěrko.
Pf, pf , pf...

Došla jsem ke dveřím.
Sáhla jsem po klice a naposledy zaváhala.
Mám jít? Stane se něco, když neposlechnu Jakea a vydám se pryč z místnosti?
Stáhla jsem ruku z kliky. Nejspíš má pravdu, počkám...
Cože? Co to děláš?
Počkám, raději...
Hah, to nemyslíš vážně, ne? Myslí si snad, že po tom, co se tu zmuchlujete, tak budeš jeho věrný pes? Opravdu chceš být jen někdo, kdo slepě následuje?

Zarazila jsem se.
Na tomhle něco bylo. Něco...
Nerada jsem si to přiznala, ale podvědomí mělo projednou pravdu. Opravdu si nechám uniknout příležitost něco zjistit jen kvůli tomu, že budu slepě důvěřovat?
Sáhla jsem znovu po klice.
Takhle se mi líbíš, holka!