Můj únosce

Pizza...

(ne, správně, vůbec to dějově nezapadá do předešlé opravené kapitoli, vim, jsem bídná, že to neopravim všechno rovnou, ale prosím o smilování! - budu se snažit!
Ale ta pointa je snad FURT stejná, tak se mějte a nenechte se rušit od čtení téhle příšernosti, za kterou se stydim, ale co, caute!)

Po osprchování mého zuboženého těla, které vypadalo jako jedna velká modřina, tak jsem se pokusila upravit to zombie v zrcadle. Myslím si ,že bych klíďo píďo mohla hrát zombie ve strašidelném filmu.
Jak řekl, že je tu nějaké oblečení tím nejspíš myslel tu složenou horu oblečení.
,,To snad není možné...'' zamumlala jsem si když jsem zjistila, že v té hoře hadrů je úplně všechno.
Od sukní, triček, tílek až k legínám a teplým mikinám.
Nakonec jsem si vybrala šedivé legíny, tričko s dlouhým rukávem ve světle modré barvě a teplou bílou mikinu s jednou velkou kapsou uprostřed.
Opatrně jsem otevřela dveře.

,,Ehmm... E... H-haló?'' zvolala jsem do liduprázdné chodby.

Nic.
Ok... Takže mám jít hledat?
Teď bych mohla utéct...
Pomalými a opatrnými kroky jsem vyšla z koupelny a přidržovala se nejbližší stěny co jsem měla po ruce. Udělala jsem pár kroků a ucítila na svých bosích chodidlech příjemně měkký koberec.
,,Dobrej vkus...'' zamumlala jsem si pro sebe a pokračovala kymácivou chůzí. Když jsem dorazila k prvním dveřím nalevo, tak jsem šáhla na kliku a pomalu otevřela dveře.
Přede mnou byla druhá koupelna s rozdílem barev. Koupelna byla do zeleno-hnědé barvy.
Tady nic zajímavýho nenajdu...
Jeho rty...
Sakra! Vždyť mě unesli a já myslim na hovadiny!
Zatřepala jsem hlavou v domnění, že odeženu nepotřebné myšlenky.
Pokračovala jsem dál chodbou a narazila na šatník, komoru a prázdnou místnost. Zatím jsem se neodvážila ani do jedné z zmiňovaných místností vkročit. Bála jsem se. To nebudu popírat.
Zbyly poslední dveře v této chodbě. Co tam asi je?
Potichounku jsem otevřela dveře a zírala před sebe. No...
Celá malá místnustka byla natřena do šedo-modré barvy. Naproti mně stál mohutný pracovní stůl se štosy papírů. Zády ke mně byla otočená fotografie v rámečku.
Zůstala jsem stát ve dveřích a přemýšlela zda mám jít nebo ne. Zvědavost je silnější než strach. Udělám první krok do místnosti. A pak další. A další. Nakonec se rozejdu.
Nejdřív jdu podél stěny, kde jsou všemožné papírky a fotky s malým klukem. U jedné se zastavím. Je na ní ten samý kluk jako na predešlých fotchách akorát je o něco starší. Myslím, něco okolo osmi let. Sedí na motorce a zubí se do kamery krásným úsměvem.
Usměju se nad tím zubatým klukem.
To je asi on.
Jak mu budu říkat?
Třeba... ehmm... Tak třeba... he... Tajemný pan S?
No.. to je teda šíleně inteligentní...
Pomalounku jsem přešla ke stolu. Obešla jsem ho a podívala se po pracovní desce. Celkem čistý... To jako fakt?! Hodnotim jak vypadá čistě stůl?! Bože...
Povzdechnu si, ale pak se málem zakuckám.
Ta fotka.
Ta fotka!
Řekněte, že se mýlim!!!
V rámečku byla ta fotka.
Fotka dívky.
Fotka dívky s blonďatými vlasy a zeleno-modrýma očima.
Usmívá se.
Fotka je stará ani ne měsíc.
A jak to vim?
Protože na té fotce jsem já.
Já.
Vykulim oči a dívám se na sebe jako na zjevení. Jak to...? Co to...?
Radši se rychle vypařim z místnosti. Jen tak tak stihnu zavřít dveře od podivné místnosti, když odněkud vyleze Tajemný pan S.
Podívá se mi do očí, ale já radši sklopim pohled a dívám se do země.

,,Tak pojď'' řekne jenom a ukáže na vchod do jiného pokoje. Toho jsem si vůbec nevšimla...

Zvednu hlavu a setkám se s jeho pohledem. Začínají se mi podlamovat kolena. Určitě bych skončila na zemi kdyby mě Tajemný pan S nezachytil.

,,No... to tě tam asi donesu'' pronese s uchechtnutím a vezme mě do náruče.

Jelikož jsem úplně zkonsternovaná neprotestuju a nechám se nést.
Donese mě do místnosti, která vypadá jako obývák a položí mě na smetanově bílý gauč. Přede mnou se rozkládá obrovská televize. Kousek ode mě je malý černý stoleček s ovladači.

,,Máš hlad?'' vyruší mě ze zkoumání místnosti hlas Tajemného pana S.

Jen nepatrně zakroutím hlavou jelikož nejsem zrovna typ člověka, který věří někomu koho sotva zná.
Můj žaludek si, ale myslí něco jiného. Hned jak si představim jídlo tak nahlas na protest zakručí.
Tajemný pan S se jenom uchechtne a zakroutí hlavou.

,,Takže máš''

A pak odejde.
Teď můžeš utéct!
Pfff! Nikam se ani nehnu! A tak stvrdim svou myšlenku plácnutím o gauč a schoulením se do klubíčka.
Ani né za pět minut je zpátky Tajemný pan S a drží v ruce... JÍDLO!
Postaví talíř s pizzou na černý stoleček spolu se skleničkou vody.

,,Tak dobrou chuť'' řekne a sedne si vedle mě na gauč.

Leknutím vyletím do sedu a sednu si na druhý konec pohovky.

,,Mě se bát nemusíš'' povídá se špetkou hůmoru v hlase.

Já jenom znovu nepatrně zakroutím hlavou a odsunu se ještě kousek dál.
A to byl ten moment kdy jsem si všimla té změny v jeho obličeji. Pobavený a klidný výraz byli ten tam. Místo nich je nahradil bolestný výraz. Ale to bylo jenom chviličku. Pak znova nasadil neutrální výraz.

,,Musíš mít hlad'' a posunul talíř s jídlem směrem ke mně.

Mám jít? Nebo nemám?
Risk je zisk!
Pomalu se tedy šoupnu směrem k němu. Na tváři se mu objeví spokojený úsměv.
Jen se tak netvař... Bude tě to mrzet...
Aghrr! Jsem fakt divná... Pomalu si vezmu kousek pizzy do ruky. V ústech se mi začnou tvořit sliny a já mám co dělat abych se udržela a nezblajzla ji během vteřiny. Abych mu, tedy ehmm Tajemnému panu S, dokázala, že jsem velmi nedůvěřivý člověk, tak si pomalinku prohlédnu kousek pizzy. Pomalu k němu přičichnu a donosu se mi vlije úžasná vůně šunkové pizzy. Nahlas mi zakručí v břiše. A doprdele... celá akce jménem PROTESTNÍ HLADOVKA je v čudu...

,,To předstírání, že nemáš hlad ti moc nejde'' uchechtne se a já jen mlčky odložím kus pizzy zpátky na talíř. Tak tohle ho rozhodilo. Podívá se na mě svýma úchvatnýma očima a hledá v těch mým odpověď na otázku která je jasná nám oběma Co to sakra děláš?!

Jeho oči o odstín potemní a on si povzdechne. Prudce vztane a začne chodit po místnosti jako smyslů zbavený.

,,Bože! Co jsem komu udělal?! Snažim se být co nejvíc přátelský, ale ono ne! Dělá jako by si myslela, že jsem to jídlo otrávil -!''

Nejspíš teď mám odstín pleti barvy stěny. Rychle čapnu kus pizzy a zakousnu se. Na jazyku ucítim takovou chuť, která se nedá popsat. Nebo možná jo. Ale nad tím opravdu přemyšlet nechci. Hned jak zhltnu první kousek natahuju se pro další. Až nakonec zbyde na talíři jen jeden drobek.
Nevim co to do mě vjelo, ale měla jsem nutkání ji sníst. Nebo spíš hlad...
Olíznu si prsty od té dobroty a rychle ještě vypiju na ex celou sklenici vody. Spokojeně si sednu na gauč a otočim svůj pohled k Tajemnému panu S. Stojí jako zmražený a dívá se na mě očima, které mi prozrazují pouze překvapenost.

,,Mohli jsme si klidně odpustit to divadýlko před tím'' rozesměje se a odnese prázdný talíř.

A já se sama sebe ptám : Bylo to vůbec nutné? Vypadám jako dilina? Nebylo to jídlo otrávené? A... neměl by trochu zmrzliny?

Aaa! Tadá!
Ahojky!
Konečně jsem se dokopala k dopsání téhle kapitoly!
Omlouvám se tedy za tu dlouhou pauzu...
Jestli se tomu dá říkat nějaká doba, ale to je jedno.

Tak tedy doufám, že se kapča líbila!
Mějte se krásně!

PS: Ta pizza! Mňam!

Vaše

☆Lovely-Wind☆