Déšť bubnoval do oken.
On šel pomalu za mužem v bílém plášti, který ho vedl na druhý konec chodby.
Jeho pohled byl něčím zastřený, vypadalo to, že nevnímal dění okolo sebe. Nejspíš byl myšlenkami stále někde jinde.
Pán v plášti otevřel dveře, nechal nejdříve projít návštěvníka a až poté sám vešel.
Oba muži se nacházeli v krémově vymalované místnosti bez oken. Byly zde pouze dvě křesla a jedny dveře.
„ Je mi to líto, nedalo se nic dělat."
Chvíli bylo ticho, skoro to vypadalo, že k návštěvníkovi doktorova slova nedolehla.
Cože?
„ To..." vydral ze sebe před tím, než se mu zlomil hlas.
Proč?
Hlava mu klesla a on se křečovitě zatahal za černé vlasy. Působil zoufale.
„ Podlehla na následky svého zranění, vnitřní krvácení-"
Bodnutí nožem.
„ Mohu... " přerušil ho, nadechl se a pozvedl skelný pohled na lékaře před sebou „ Mohu ji vidět?"
Muž v plášti soucitně pokýval hlavou a rukou ukázal na jediné dveře v místnosti.
„ Nechám Vás chvíli o samotě" řekl před tím, než odešel.
V místnosti se rozlehlo ticho.
Návštěvník s černými vlasy dlouhou dobu nehnutě stál, než se vydal ke dveřím.
Z výrazu tváře to vypadalo, že mu v hlavě vířilo nespočet myšlenek. Nebo nemyslel na nic; jeho mysl nedokázala vytvořit nic smysluplného.
Když sahal po klice, na chvíli se zarazil.
Elisabeth, proč jsi odešla?
Poté se zhluboka nadechl a otevřel dveře.
Z pohledu do místnosti zbledl.
Na bílém nemocničním lůžku nikdo nebyl.
Nikdo.
Avšak na ustlaném prostěradle ležela černá obálka.
Ihned k ní přispěchal.
Jeho ruce se třásly, když otevíral psaní.
A pak četl.
Pro tebe již byla dávno mrtvá.
Tak zapomeň, Jakeu.
Konec.
☆Lovely-Wind☆
ČTEŠ
Můj únosce
Roman pour AdolescentsZhaslo světlo. Co se to děje? Měla jsem neblahé tušení... Něco mi tu nesedělo. Pomalu jsem nakračovala potemnělou chodbou a snažila se dostat co nejdříve do svého pokoje. Jsem doma sama... Dost. A náhle zapraskala někde za mnou podlaha. Prudce s...
