Můj únosce

Zlé vzpomínky

Zírala jsem před sebe s pusou do kořán.
On chce někoho zabít?!
No to mě po... drž.

Tady máš důkaz, že je to psychopat, který tě určitě zabije pravítkem!
Jo! Teda počkat... Proč sakra pravítkem?
A čim jinem, ne? Je to psychouš! Neni v pořádku! Musí mít připravenou neobvyklou vražednou zbraň!
Jediný, kdo tu neni v pořádku jsi ty!
V tom případě i ty! Jesti jsi nezapomňela, tak si zrovna povídáš s podvědomím ve své hlavě!
Ano! V mojí hlavě! Ne v tvojí!
Ale je na půl taky moje!
Neni!
Je!
Neni!
Je a konec debaty!
Ne! To já končim s tebou!

Pomyslnym kolečkem jsem otočila směrem k mínusu a žvatlání nenáviděného podvědomí se ztlumilo. Chtěla jsem zkusit, jestli bych ho nemohla ztlumit na nulu a mít v hlavě ticho.
Ale něco neviditelného mi v tom bránilo. Nešlo to.

Povzdechla jsem si.

Budu si muset vystačit s tímto "tichem".
Pomalu jsem vylezla z pod postela a ihned, jak jsem stála na nahou, se mě zmocnila panika.
Bála jsem se tmy. A to hodně. Navíc jsem teď byla v úplně cizím pokoji.
No byla jsem vlastně unesená...
Stáhlo se mi hrdlo strachem.
Co se mnou chce dělat?
Mám být jako výkupné?
Nebo mě chce zabít?
Nebo...?

V hlavě se mi přemítali stovky různých scénářů. Ale ani jeden neměl hezký konec...

Ve tmě byla... Tma...
Bravo...

Neviděla jsem ani na krok.
Ale horší bylo... Ve tmě jsem vždy viděla věci, které nikdo nikdy nechce vidět.
Vždy v rozích, tam kde je nejvetší tma. Kde je stín, tam vidím vždy obrys.
Nebylo by děsivé tolik to, kdyby se mi zjevovaly různé tvary a vždy by byly o něco jiné.
Děsivé je, že vždy v nejtmavším rohu místnosti vidím jednu a tu samou osobu.
Osobu, která na mě zírá.
Bojim se...
Ale nejděsivější na tom je, že té osobě vidim do očí.
Vidim té osoby barvu očí.
Vidim její...

Pomalu se podívám k nejbližšímu rohu místnosti a vyjeknu.
V rohu stojí má noční můra.
Tmavá osoba s ledově modrýma očima.
Probodává mě pohledem.
Vztahuje ke mě ruku...
Zavřeštim a skácim se k zemi. Začnu se plazit ke dveřim a je mi jedno, že je někde za dveřmi ten lhář, co si nechává říkat mým zachráncem.

Temnou osobu spatřim v bližšim rohu místnosti.
Tomu blíže ke mně.
Znova vykřiknu.

,, Pomoc! " začnu brečet.

,, Prosím!" křičim jako smyslů zbavená.

Vybavily se mi vzpomínky s ještě větší živostí než dřív...

~~~

(viz vzpomínka)

Sejdu pomalu po schodech dolu do přízemí.
Otevřu dveře do obýváku a...

... všude byla krev...

Závěsy byly od krve.
Jako z hororu.
A uprostřed místnosti stála osoba.
S nožem v ruce.
Od krve.

Pomalu se otočí a rychle zamíří směrem ke mně.
Zastaví se přede mnou a klekne si.

... ledově modré oči...
Tak chladné.
Tak zlé.
Tak jedovaté...

,, Budeš hodná holka, viď? " řekne... Vrah...

Jen stále koukám do jeho smrtících očí...