Můj únosce

☆Písmeno J☆

____________________________

S prudkým nádechem jsem se posadila.
Po čele mi stékal potůček potu.
Sakra, kde to jsem?
Zamrkala jsem a rozhlédla se okolo sebe.
Amy.
Tohle byl pokoj Amy.
Sluneční paprsky pronikaly do pokoje a tvořily zvláštní mozaiku na zemi. Pokoj se rozjasňoval každým okamžikem a mě došlo, že právě svítá.
Paprsky byly jasné, až bych si myslela, že je období po létu.
Chytla jsem se za hlavu a zaskůhrala. Šíleně mě bolela a já si nemohla vzpomenout, jak jsem se sem dostala.
Amy... Já.... Pokoj.... Noc... Nůž... Lerry...
Lerry!
Malém jsem vyjekla.
Pořezal mě! On mě, sakra, pořezal!
Začala jsem roztřesenou rukou rychle šmátrat po svém zraněné rameni.
Ach, sakra. Pane Bože.
Nahmatala jsem rameno a připravila se na bolest.
Přejela jsem prsty po rameni zahaleném látkou.
To není možný.
Nic mě nebolelo. Vůbec nic. Žádný čerstvý škrábanec. Jak je to možné?!
Vždyť si to přesně pamatuji! Něco říkal... Něco o mě a pak mě pořezal. Do ramene!
To nedává smysl!
Vstala jsem a rychlým krokem jsem se vydala ke dveřím, abych se z tohohle prokletého domu dostala.
Otevřela jsem zprudka dveře a nechala se ovanout závanem vzduchu. Rozhlédla jsem se po chodbě.
Všude bylo ticho.
A najednou jsem zaslechla cinknutí.
Zvuk byl podobný, jako když se vidličkou lehounce bouchne do talíře.
Snídaně?
Vzduchem se linula neznámá vůně.
Slanina?
A jako na potvoru mi zakručelo v břiše.
Hlad?
Jo, to jsem teda měla.
Ale ten mě ihned přešel, když jsem si vzpomněla na Lerryho. Na jeho oči. Na to jak se usmíval, když mi nořil nůž do masa na rameni.
Ještě jednou jsem si přejela po rameni, ale nic jsem necítila.
Ale já si to pamatuji! Tak živě... Tak jakto, že nic necítím? Proč?
Vydala jsem se pomalu po schodech do kuchyně.
Pokud tam bude Amy, tak jí všechno povím! Řeknu jí, že její bratr patří do cvokhausu a už se ke mně nikdy nepřihlíží. To co mi provedl...

Ale kde je ta bolestivá jizva?

Dorazila jsem před kuchyň. Z ní se ozývaly hlasy. Dva. Jeden byl ženský. Amy! A ten druhý mužský. Mluvil tiše. Byl to její táta.
Co ten tu dělá? Myslela jsem, že každé ráno, nehledě na víkend, odjíždí brzo z domu. Tak co tu dělá?
Aspoň, že tam není Lerry. Připomněla jsem si a vydechla.

Jednim velkým krokem jsem vešla do místnosti a bez přemýšlení pronesla: ,, Amy? Musím ti něco říct. Nejlépe, když vypadneme z do-"
Zarazim se.
Pohledu na ty dva, kteří jsou v kuchyni.
Amy stojí u kávovaru a zvedá ke mně své pomněnkový oči.
A ten druhý člověk se na mě dívá stejně zbarveným pohledem.
Zastavím se v pohybu a strnu.
,, - mu" dokončím větu a celá se uvnitř otřesu.
Amy se široce usměje.
,, Dobré ráno! Co se stalo? " nadzvedne obočí a při druhé větě se zatváří starostlivě.
Polknu.
,, A -ahoj" zamumlám.

Podívám se na Lerryho.

Ano, sedí tam a dívá se mne.
,, Šípková Růženka se nám probrala, už jsme tě chtěli jít vzbudit" usměje se na mě a zvedne se.

Cože?

Jak se může chovat tak... Tak normálně po tom, co udělal? Jak?
Pár kroky ke mně přistoupí a já ucouvnu.
Zamračí se a starostlivě nakrabatí čelo.
Amy to všechno zařazeně pozoruje. Přestala si míchat kafe a dívá se na nás.
,, Co se děje, Elis? Stalo se něco?" Amy položí hrnek a pár kroky se k nám nablíží.
Přebíhám pohledem mezi Amy a Lerrym.

Ach, sakra.

Jeho přítomnost se mi hnusí. Celá se klepu a dlaně se mi potí.
Co mám dělat? Praštit ho a utéci? Ale čím ho praštit?
Vidličkou.
Cože? Vidličkou?
Teda pánvičkou. Pánvičkou.
A jak se přes něj mám dostat do kuchyně, hm?