Můj únosce

První vzpomínka...

Dívala jsem se na něj, jako z jara.
Cože?!

Já jsem to říkalo!
A co jako zase?!
Že jsi se bouchla do gebzy, ne?
Ee... He?
Jsi... Gr... To je jedno. Prostě si zapomněla dva měsíce. Musíme utéct.

Tomu nevěřim.
Dva měsíce.

Ne...
To nemůže být pravda...

To bych si pamatovala...
Ty jsi fakt asi vypatlaná, co?
Proč myslíš?
Uf... Jen klid... Takže ti to vysvětlim jako pro malý uřvaný haranty... Byla jsi tu s nim DVA měsíce, pak jsi se bouchla do hlavy, zapomněla vše, co jsi s nim tady dělala - já osobně doufám, že nic- a teď, jak se zdá, tak se zhroutí - tím se mi vyvracuje prosba, že jsi tu s nim nic nedělala - takže máme nejlepší chvíli na útěk.
Počkej... Whut? Kde se to v mojí hlavě bere?!
Aghrr...

,, To nemůže být pravda" zašeptala jsem.

Měla jsem po krk užvatlaného podvědomí, které mi kecalo do života.
Měla jsem po krk všeho, co se mi znenadání vetřelo do života.

Chtěla jsem křičet, brečet rvát si vlasy, ale zároveň se smát...

Nechtěla jsem se už nikdy v životě bát. Nechtěla jsem brečet, protože mi připadalo, že za poslední (tedy... Na to, na co si vzpomínám) dny jsem si vybrečela všechny slzy.
Chtěla jsem utéct, skočit z mostu, vylézt na skálu a skočit si nevratný skok bez padáku.
Chtěla jsem umřít, ale přes to jsem chtěla i žít.

V tuhle chvíli jsem v sobě měla dva odlišné názory, které každým okamžikem sílily.

Byla jsem vyčerpaná, zesláblá...

Sáhla jsem si na obličej, přesněji na pravou líci k uchu.
Měla jsem tam mít čerstvou řeznou ránu, ke které jsem přišla u výslechu...

Myslela jsem si, že ucítim štiplavou bolest, až se dotknu otevřené rány.

Ale nestalo se nic.
Prsty jsem přejela pouze přes jizvu.

Jizvu...

Teď jsem to pochopila.

Pane Bože...

Ta rána by se za jednu noc nezahojila...

Došla mi krutá pravda.

Zapomněla jsem.

Měl pravdu.

Rozvzlykala jsem se.

To mi nestačil únos a bití mé osoby?! To musim ještě ztratit paměť?!

,, Elisabeth... " uslyšela jsem zašeptat mé jméno.

Vzhlédla jsem k oné osobě pohled.

,,Pojď..." zašeptal a zvedl se do stoje.

Nemohla jsem spustit zrak z jeho očí.
Byly tak... Dokonale krásné.
Vždyť něco takového ani nemůže existovat...

,, Jak se teda jmenuješ? " zeptám se zničeho nic.

Zmateně cukne rukou, kterou ke mě natahoval s úmyslem mi pomoci vstát.

,, Jeremy"

Zamračim se.
Něco mi tu nesedí.

,, Proč ti nevěřim? " přestanu brečet a zvednu se sama.

Zahledim se do jeho očí a zahlédnu přes ně přeběhnout stín.

,, To netuším" kmitne rameny.

Začnu se smát, jako blázen.
Poplašně se na mě podívá.
Ale já to ze sebe nějak všechno potřebovala dostat. Slzy ale nepřipadaly v úvahu.