Můj únosce

☆Li...☆

☆Opraveno☆

První, co jsem si uvědomila, byla příšerná bolest hlavy.

To je z toho alkoholu? Už nikdy nepiju!

Když jsem ale potom chtěla otevřít oči, tak byla... Tma.
Je ještě noc, nebo co?

Pořádně jsem se nadechla a do nosu mě udeřil zápach pytloviny, prachu a plísně.
A pak jsem zamrzla.

Srdce mi začalo být mnohonásobně rychleji, než je normální srdeční rytmus. A přitom by se ve mě, v tu chvíli, krve nedořezali.
Orosil mě ledový pot, který mě na mé kůži nepříjemně pálil a přitom studil. Protiklady.

A to jenom z toho, že jsem pochopila, kde jsem. Co se stalo...

Na hlavě jsem měla, podle mého mínění, cosi z pytloviny. Hrozně to zapáchalo a škrábalo na obličeji.
Ruce jsem měla svázamé za zády jakýmsi provazem, který mi už určitě udělal na zápěstí modřiny; tak moc byl utáhlí.

Seděla jsem na židli, ke které jsem byla přivázaná. Mé nohy byly uvázané okolo dvou předních nohou židle. Za opěradlem jsem měla nepřirozeně skroucené ruce tak, abych se nemohla vyprostit. A všemu tomu nasazoval korunu pytel na mé hlavě.

Pokusila jsem se pohnout zápěstím. Ale docílila jsem jen a pouze toho, že jsem si způsobila ještě větší bolest.
U nohou to samé.

Zkřivila jsem obličej do bolestné grimasy.
Do očí se mi nahrnuly slzy strachu a zoufalství.
Sakra, co tu dělám?
Proč tu jsem?
Co jsem komu udělala?
Chci domů!

Z očí se mi spustily slané kapky.

Třeba to je jenom noční můra. Pouhý zlý sen...

Škubla jsem sebou. A pak znovu. Musim se z toho dostat!

Úskost mi svírala hrdlo a plazila se jako plevel do mých plic. Znemožňovala mi se pořádně nadechnout. Připadala jsem si, jako by mě zaživa pohřbívali. Nezmohla jsem se na nic...

Místností se rozezněl zvuk cvaknutí a poté následovalo světlo.
V rámci možností jsem pocítila změnu viditelnosti přes pytel.

A potom...

Kroky.

Chladnými čtyřmi stěnami se rozlehl klapot podrážek.

Smýkla jsem sebou tak prudce, že se židle zakymácela a začala se řítit k zemi.
Očekávala jsem bolest.
Ale v poslední chvíli někdo židli zachytil a společně se mnou jí postavil nazpátek.

,, Být tebou, tak bych se snažil vyvarovat jakékoliv bolesti" ozve se zvučný a chraplavý hlas muže, který mi nejspíš zachytil židli.

Roztřeseně jsem vydechla.
V tu chvíli mi vypověděly hlasivky službu.

Můž se dal znovu do pochodu. Zaslechla jsem kousek od sebe vrznout kovovou židli a potom zvuk, který naznačoval, že si dotyčný sednul.

Iritoval mě pytal na hlavě. Nic jsem neviděla a špatně se mi dýchalo.

,, Tak... Elisabeth Witherová, dcera manželů Anny a Josepha Withera, sourozenci; Ella, čtrnáct let, a Jimmy, osmnáct let... Ach, jistě. Ještě Lisa Witherová. Zemřela před deseti lety, ve svých sedmnácti letech, není tomu tak? Vrah nebyl dopátrán. A malá, šestiletá Elisabeth byla přítomena při vraždě. Zvláštní. I přes to, že viděla vraha, tak nic neřekla...
Přemýšlela jsi vůbec, proč tvá sestara byla zavražděna? Hm? "