Můj únosce

☆,, Přinutím tě"☆

A je to tu!
Teda LW ty jsi teda blesk...
.....

_______________________________________

,, Elis, lásko, vstávej"

S prudkým nádech jsem se posadila.
Sakra, kde to jsem?
Trhla jsem sebou a vystrašeně jsem si začala měřit prostředí, ve kterém jsem se nacházela.

,, El, Elis, buď vklidu" podívala jsem se za sebe, kde na křesle seděla Amy.
Ihned se zvedla a přešla k lůžku, na kterém jsem ležela.

,, Co se stalo? Co tu dělám? " mírně se mi zatočila hlava.
Přehodila jsem nohy přes kraj pelesti a chystala se slést.
Jsem tak zmatená!

,, Ho ho ho! Klídek, jo? Hele, lehni si a nedělej rychle pohyby, omdlela jsi. Právě jsme na školní ošetřovně" zatlacila mě do provizorní postele. Musím říct - byla pěkně tvrdá.
,, Zajdu pro sestru, hned jsem zpět" a než jsem se stačila nadát, Amy zmizela v bílých dveřích, které za sebou zabouchla.

Vydechla jsem přebytečný vzduch z plic a očima skenovala místnost.
Svým lůžkem jsem byla natočena směrem k oknu, které ale bylo zataženo tmavými žaluziemi. Zvenku neprosvítaly žádné teplé sluneční paprsky, z čehož jsem usoudila, že je venku stále zataženo. Možná, že i prší. Zaposlouchala jsem se do zvuků tiché místnosti.

Klok.

Klok.

Klok.

Teprve teď jsem si všimla tikotu hodin, které byly zavěšeny nad bílou skříní, která měla skleněná dvířka.
Vevnitř jsem zahlédla vše od různých léků až po obvazy, dlahy a krční límce.

Další zvuk, který jsem zpozorovala bylo bubnování deště na okno.
Tak ono ke všemu ještě prší, báječné.
Pochmurná nálada se mi zdvojnásobila.
A pak jsem to zaslechla - bylo to tiché otevírání dveří. Ne takové to z ohleduplností k vystrašený osobě, ale to, jenž slýcháme v dramatických filmových scénách, kdy se vrah potichu plíží do pokoje s jeho další obětí.
Dveře zanaříkaly, když se otevřely dostatečně na to, aby jimi mohl někdo projít. Hned na to ozvaly kroky.
Nevěděla jsem, kdo to je. Byla jsem k dotyčnýmu zády a chvěla se.
Dostála jsem strach, nedokázala jsem přijít na řešení, jak z této nepříjemné situace vyváznout bez újmy. Fyzické. I psychické.
Té hlavně, ty magore.
Zase ty? Co tu děláš, krucinál?
Kus mozku se ti nikdy nevytratí, zlatíčko, tak jak bych mohlo zmizet?
Dlouho jsi se neozvalo... Ale sakra - teď nemám čas, nějakej vrah si pro mě přišel.
Hah, to máš blbý.
To mi nepomůžeš?!
Sorry, kámo. To není můj boj.

A bylo vuč. Úplně doslova.
To si ze mě dělá srandu!

Celá přikovaná jsem ležela na lůžku a poslouchala tiché kroky.
Asi dostanu infarkt.
Srcde mi tepalo tak, že jsem sotva zaznamenávala chůzi neznámého.
Bože, odpusť mi mě hříchy. Amen.
Zavřela jsem oči. To bylo jediné na co jsem se zmohla.
A pak...
Jsem ucítila něco chladného na ruce.
Výkřik mi uvízl v hrdle.
To něco bylo ledové chladné a nepříjemně mě místo, kde se ona věc nacházela, svědilo.
Napravidelne se mi nadzvedal hrudník.
Ten dotyčný pozná, že jsem vzhůru.
Do pytle!