Můj únosce

☆Zamčeno☆

Dole si každý poctivý čtenář přečte můj monolog.
:P

Rozbrečela jsem se.
Ne. Nemohla jsem tomu uvěřit.
On mi ublížil?
Tahle otázka mi ležela v hlavě celou cestu od Amy až ke mně domů.

Rodiče mě rádi viděli.
Ella byla u sebe v pokoji a Jimmy se prý někam vytratil.
Mamka se mě ptala na to, jaké to bylo u Amy a Lerryho.
Co jsem měla říct? Že si to nepamatuju?
Jen jsem pokrčila rameny a snažila se říct slovo Dobrý velmi důvěryhodně a nenuceně.
Vyšlo to.

Poté jsem zalezla do pokoje a brečela.
Brečela a ještě jednou brečela.
Nevím, kde se to ve mně vzalo. Nikdy jsem nebyla ta, která své problémy řeší slzami. Ne, já jsem se snažila najít jiné řešení.
Ale tahle situace?
Co by dělal někdo jiný? Proč se tohle všechno děje mně? Já jsem se o to neprosila.
Možná jsem před tím doufala v malé dobrodružství, které by mělo dobrý konec. Přišel by si pro mne princ ve zlaté zbroji, vzal mne do náručí a já bych mu řekla, že jsem právě na něj čekala. Ta část, kdy jsem byla unesená a dlouhý čas držena proti své vůli někde, ale nezaznívá v pohádkách. Tak proč je u mne?
Usnula jsem skoro ihned. Nijak mě nezajímalo, jestli je zítra škola. Já nikam nepůjdu. Chci spát.
A tak jsem upadla do bezesného spánku.

~~~

Další dva dny mi připadali nekonečné.
Zůstala jsem doma.
Rodičům jsem řekla, že mi je špatně a víc se s nikým nebavila.
Amy mi jednou volala a povídala mi o všem, na co jsem si nevzpomněla.
Zmínila se i, že začala před dvěma měsíci oficiálně chodit s Jimmym. A je šťastná. A já začala chodit s Lerrym.
Sakra, já to nechápu, opravdu ne.
To jsem byla tak blbá?
Chodila jsem sním, to jako vážně?
Ne, to bych dobrovolně neudělala hned z dvou důvodů.
První důvod byl hned v tom, že bych mu neodpustila. Děsil mě, a tak bych s ním nechtěla mít něco víc.
A ta druhé, jednoduše k němu nic necítím - vůbec nic. Ani tu malou jiskřičku, kterou jsem možná mohla cítit před mým zmizením. Ne, pak už tam nebyla. A navíc... Jake.
Musela jsem něco chystat. Nebo mě vydíral, vyhrožoval. Určitě.
A já jsem se chystala z té bloudné sítě dostat. Určitě. Musím věřit, že jsem se tak snadno nedala. Musím, nic jiného mi totiž nezbývá. Jen víra.

Třetí den jsem se odvážila jít do školy.
Bylo deštivo a dusno. Vzala jsem si jenom mikinu s očekáváním, že za chvíli déšť přestane. Ne, nepřestal a já byla zmoklá jako slepice. Paráda.
Na chodbách si mě už lidé skoro nevšímali. Už jsem znovu byla ta normální školačka jako před tím.
Jediné, co se změnilo, byla Clara. Ta mě přivítala před mou skříňkou vřelým obětím a začala mi povídat o jakési knížce, kterou jsem jí doporučila.
Jistě, dělala jsem, že jí poslouchám, ale doopravdy jsem netušila o čem mluví a přemýšlela, co udělám, až potkám Lerryho.
Uteču?
Vrázím mu facku?
Nebo nebudu dělat nic?

A pak jsem ho zahlédla.
Bavil se s mým bratrem a ještě jedním klukem.
Jimmy něco řekl a oba se tomu zasmáli. V povzdálí jsem zahlédla hlouček děvčat, která zasněně vzdychala.
Wow, to se nezměnilo.

Rychle jsem se raději otočila, aby si mě někdo z nich nevšiml. Bude lepší, když budu zase neviditelná. Jo, to bude nejlepší.
Vyrazila jsem do třídy, kde máme první hodinu, ale ještě před tím, jsem se šla podívat do bufetu. Zapomněla jsem na svačinu a o velké přestávce se mi tu nebude chtít čekat ve velké frontě.
U pultu stála pouze jedna holka s dlouhými na modro obarvenými vlasy.
Stoupla jsem si za ní a mezitím, co si ona objednávala, já si vyndala peněženku a připravila si přesnou částku, kterou utratím.
A pak jsem se podívala z velkého okna, které nahrazovalo půlku zdi. Byl odtud výhled na malý školní parčík a chodník, po kterém zběsile pobíhali lidé s deštníky. Někteří si zapomněli deštník a kryli se před deštěm svými kufříky, nebo knihami. A nebo tu byli tací, kteří si vykračovali deštěm pouze s kapucou. Ale mou pozornost upoutala postava, která stála u jednoho keře v zahrádce. Stála tam a nic nedělala. Dívala se stranou.
Ne, takhle jsem tu dotyčnou osobu nepoznala, ale pak otočila hlavu mým směrem.
A já vydechla.
To není možné.
Neviděla jsem detaily jeho obličeje, ale...