Můj únosce

Útěk...

Nějaké info pod příběhem, tak si ho přečtěte. Je to celkem důležitý😘

Tak hezké čtení!
(3450 slov - prostě WOW😂💕)

Četla jsem to po sobě jenom jednou, takže se omlouvám za pravopisný chyby, ju? 😂😅

---

Pohni tim tvým línym zadkem a uteč!
Co je lepší než tak 'milé' podvědomí? Ah... Už vím!
Nic.
Ha. Ha. Ha. A teď už se zvedni a vypal z toho prokletýho domu!

Pomalu se tedy zvednu z postele.

Je tma.
Abych byla přesnější - je noc.
Možná i půlnoc.
A já se snažim o útěk.
A taky o to, abych se nekopla o něco do malíčku u nohy.

Ale... Chci vůbec utéci?

Zastavím se v půlce pohybu.

Ano! Chceš utéct! A já taky, takže hni tou svou zadnicí a jdi!
Vždyť ani nevim, odtud tu vede cesta! A až zjistí Jake, že se pokouším o útěk... Chytne mě a bůhví, co mi provede!
Ugh... Co když, co tam to, co po tom...? Přestaň takhle přemýšlet! Pokud neutečeme teď, tak už neutečeme nikdy!
No jo, ale -
Zase ale?! Mlč a jdi!

V hlavě mám hrozný zmatek.
Myšlenky se mi překřikují společně s podvědomím a já nevím, co mám dělat.
Ale musím se rozhodnout - teď, nebo nikdy.
Nevím, co se mnou má Jake v plánu. Nevím, proč jsem byla unesena.
Netuším, co ode mne ti chlapi chtěli.
Proč mě prostě nemůže pustit?
Já... Nevím...

Ah... Poslouchej, řeknu ti to takhle - buď teď utečeš a uvidíš rodiče, Ellu, Jimmyho, Amy... Nebo tu zůstaneš a můžeš zapomenout na svobodu. Rozhodni se.
Uh... Ah...
Ale trochu rychleji.
No dobrá... Ale nevím kudy odtud mám utéct! Nenaplánovala jsem nic!
Ale já ano! Já skvělé a se vším počítající podvědomí, vím -
Jo, dobrá, to stačí. Stačí, když mi řekneš, jak se dostat pryč.
No jo... Brr... Zkazila jsi mi přenádherný proslov o mé nadpřirozené inteligenci.
Ten plán!
Jo jasně... Takže...
Nejdřív se musíš teple obléct - venku v tohle roční období bude zima.
Dále se musíš potichu vykrást z pokoje. Opakuji - POTICHU.
Dojdeš si do kuchyně pro něco k snětku, kdybychom náhodou s mou navigací zabloudili, což je velmi nepravděpodobné, ale chyba potvrzuje pravidlo...
A dál? Stále je tu problém výšky okna a země od sebe... Nejsme v přízemí.
Jasně. Tak mě nech domluvit.
Jdi se obléct.

Rozhlédnu se po tmavém pokoji, kde vidím pouze obrysy věcí.
Sakra, kde mám oblečení?

Zkus se podívat na to křeslo u okna.
To si myslíš, že jsem tak nepořádná, že si položím oblečení na křeslo? A co ta skříň, hm?
No... Uh... Asi teda jdi spíše ke skříni a převleč se do něčeho teplého. Máš na sobě tenkou noční košilku...
Jdu se podívat do skříně. Na křeslo bych si oblečení nehodila. Jen doma...
No právě...
Mlč.

Tiše našlapuji a plížím se ke skříni.
Ikdyž mám zavřené dveře a není možné aby mě Jeke slyšel, tak se snažím chovat potichu.
Třeba sem vtrhne a zarazí můj sebevražedný plán...

Dorazím ke skříni a pokusím se otevřít posuvné dveře skříně.
Povede se mi to až na třetí pokus, poněvadž poprvé se začnu zapírat do špatné části skříně a podruhé zakopnu (netuším jak) o svou nohu a jen tak tak se zastavím před pádem.
Potřebovala bych baterku...