Můj únosce

Ledově modré oči...

A na malý okamžik se mi zastaví srdce...

Dívám se totiž do ledově modrých očí.
Vyjeknu.
Svět se se mnou začne houpat.

,,Prosím! Už né!'' brečim a snažim se od těch očí dostat, co nejdál.

,,Klídek. To jsem já. Nic ti neudělám. Tady jsi v bezpečí'' uslyšim povědomý hlas.

Osoba se ke mně přiblíží a obejme mě.
Ihned jak se mě dotkne, uvidim realitu.
A to do slova.
Ledově modré oči mizí a místo nich vidim zelené oči, které mi na malý okamžil připadají modré.
A hned vim, kdo to je.
Jakoby mi nědo přetáhl přes hlavu závoj a já viděla jen osobu z mé noční můry.
Ale jeho dotek mi pomohl závoj strhnout a vnímat svět, tak jak je.
Nevim, co mě to popadlo, ale hned se k němu natisknu.

,, Prosím... Já... Za to nemůžu...''špitám.

Začne se mnou pohupovat ze strany na stranu a hladit mě po vlasech. Já si mezi tím dám hlavu na jeho rameno a snažim se rozdýchat svou noční můru.
Dobrý... Byla to jen noční můra... Já ji nezabila... Nic... Já...
Co?
Zase ty?! Nemůžeš na chvíli mi dát pokoj?!
Promiň...
Co-cože? Ty jses právě omluvilo?!
Hmm... Jo asi jo...
To se mi zdá.!
Ne nezdá. Před chvíli se ti něco zdálo, tak klídek... A... Nechci nic říkat, ale-
Tak nic neříkej.
Brrr... Ale právě se objímáš s někým koho vůbec neznáš...
No a? Ty mi z deprese nepomůžeš!
Ne! Hele já...
To jsem si, ale představila ztulumovač a otočila kolečkem k minusu. A kupodivu se mé podvědomí ztlumilo natolik, abych slyšela pouhý neroznatelný šepot rozlobeného podvědomí.
Ha! A kdo je tu teď pán, co?

Byla jsem tak zabraná nad svým vnitřním vítězstvím, že jsem si ani nevšimla, že mě Tajemný pan S přestal hladit a vzal malý pramínek mých vlasů mezi prsty a jemně je promnul. Začala jsem vnímat až když si k nim přičichl.
On něco šňupe?
Radši jsem ten tenký šepot ignorovala a celá ztuhlá čekala,co udělá dál.

,, Už dobrý? '' zeptá se.

,, J-jo'' špitnu a přikývnu.

Pomalu mě od sebe odtáhne, jako bych byla křehká panenka. Panenka z porcelánu. Porcelánová panenka...
Pustim ho a odsunu se kousek od něj.

,, Kdo jsi?'' vypadne ze mě po pěti minutách hrobového ticha.

Jeho oči přestanou zkoumat můj obličej a vpijí se do mých.

,, Jeremy'' odpoví a začne s vážnou tváří znuvu zkoumat mou tvář.

,, Ehmm...''odkašlu si, aby mi znovu věnoval pozornost.

Jsem z něj celkem nervózní...
Hmmm... Pokud to ale nechceš dát na jevo, tak přestaň žmoulat kus tý peřiny.
He?
A opravdu. Podívala jsem se na svoje ruce a ihned přestala žmoulat kus peřiny.
Jak to sakra vědělo?
Jsem tvoje podvědomí....
To si laskavě nech na jindy!
Brrr... Když myslíš...

Mé odkašlání s ním nic neudělalo. Pořád si mě prohlížel. Ani se nesnažil to dělat nenápadně. Prostě na mě-
Čuměl, jak vyvoraný tele, které se dívá na pohádky a cestuje časem.
Jak tě to sakra napadlo?!
Tváří se tak.

Začínalo mi to vadit. Pořád na mě koukal, jako bych byla umělecké dílo v muzeu. Jako nějakej exponát.
Spíš bych řeklo, že na tebe čumí, jako na školní oběd, který právě dostal a snaží se v něm najít aspoň zrníčko, které je poživatelné.
Průďo!

,, Tak si mě vyfoť! Ale nečum pořád na mě! '' vybouchla jsem.

To ho probralo.
Trhl sebou a zabodl své okouzlující oči do těch mých.