Můj únosce

Pod postelí...

Hezké čtení😅

A už se nevracej, ty zmetku jeden!
Nech toho...
Je to šmejd... Si nakráčí, řekne nám, že může za naše věznění a pak nám říká, ať se ho nebojíme?! Myslí si o sobě moc!
Je mi špatně... Přestaň s tim...
No to víš holka! Když ti někdo, na kterého pohlédneš a podlamují se ti kolena, řekne, že prakticky vzato může za to, že tě unesli, mučili, nedávali najíst, bili a chtěli tě zabít... Tak no... Ti musí být špatně...

Pořád tomu nevěřím.
To nejde. On by přece nic takového nikdy neudělal...
A ty ho znáš, že to o něm říkáš?
Eh... Ne...
Tak vidíš!

Vzlyknu. Nejde to udržet.
A já se mu snažila věřit. Někdo, kdo si neprošel tím co já nemůže vědět, jaké to je. To když vás unesou a snaží se z vás nasilím dostat něco, co nevíte. A ke konci chtějí váš život jednoduše ukončit. A pak se dozvíte, že za to může člověk, který vám pouhým pohledem do očí, nechá rozbušit srdce dvakrát rychleji. Člověk, který vám jemným dotykem, nechá naskákat husí kůži po celém těle.

,, To musí být lež... "

No... Holka... Zklamu tě, ale lež to neni... A nebul pořát...
To ale nejde! Vctit se do mě!
Jsem v tvý hlavě...
Ano v mojí. Tak vypal!

Ne. Neposlechlo mě.
A já začala znovu brečet. Schoulila jsem se ještě víc do klubíčka a natlačila se na stěnu za mnou.

He... A znovu se válíme po zemi pod postelí...

Ani nechtějte vědět, jak to vypadalo po tom, co mi řekl, že za to může.
Asi bych popsala svou reakci jedním slovem.
Hysterie.
Ale kdybych to měla rozdělit do tří fází, asi by to vypadalo nějak takhle:
1. fáze - vytřeštěné oči a otázka,, Co?! "
2. fáze - nadávky a zlost
3. fáze - opadávání zlosti a pláč

Jo. Jsem hysterka.
Brrr...

A chtěli byste vědět, jak jsem se dostala pod postel?
No... Asi bych vám měla celou tu scénu popsat celou...

~~~

,, Můžu za to já" řekne s ledově klidným hlasem.

Co. To. Sakra. Řekl?!

Nemohla jsem se pohnout.
Nešlo to.
Jen jsem zírala do těch smrtících očí.
Do ledově modrých očí.
Jak - jak to?!
To nemůže být normální?! A ty oči! Zdá se mi to, nebo se mu opravdu změnily?!
Bože! Vždyť já si tu povídám s tyranem!

Všiml si mého strachu.
Jeho oči se ve stejný moment změnily zpět na ty okouzlující jako před tím.

Já. Mám. Asi. Halucinace.

V jeho očí se zračila panika.
Věděl, že to totálně podělal.
Posral.

,, Bože... Ne, ne... Nechtěl jsem to takhle říct. Ne!" v tváři se mu zračil nepatrný náznak zoufalství.

Ale mě už neoblafne!

,, Co?!" vytřeštim oči.

,, Prosim tě! Mě se bát nemusíš nic ti neudělám. " natáhne ke mně ruku a chce mě pohladit po ruce.

Co si to o sobě myslí?!
Ano! Co si o sobě myslí?!

Prudce jsem ruku odtáhla a vylítla do stoje.
Prvotní šok opadl a ve mě vzkypil vztek. Cítila jsem, jak mě naplněje. Jak se mi vlévá do žil a dává mi ztracenou sílu.
Doslova ve mě bublal vztek.
Vřela ve mě krev jako láva. Připadala jsem si jako sopka před výbuchem.
Mé ztuhlé končetiny začaly ožívat. Naplnili se krví, která v sobě nesla vztek a odhodlanost se mu vzepřít.