Můj únosce

☆Melodie☆

doporučení: hudba

:)
_______________________________________

Zdání, že je v tomhle dni něco špatně na mě dolehlo hned po probuzení. Nevím v čem jsem tuhle domněnku nalezla, ale byla tam. A hlodala ve mně tak palčivě, že se mi občas udělalo špatně a zvláštně se mi scvrkl žaludek.
Něco se mělo stát.
Ale známe mě. Já a moje úžasné předpovědi.
Ne, musím se uklidnit.
Dnešek je jen obyčejný den, který-
Cože? Zapakuj to!
Normál-
Jsi se snad zcvokla! Jak ti tohle všechno může připadat jako 'obyčejný' den?!
Já-
Ty jsi vážně magor, obyčejný den, kapitola první, milý deníčku, jsem stále u svého únosce, ale je to normální den...
Nikdo se tě o tohle neprosil.
Že ne?
Dost!

Povzdechnu si a prohrábnu si vlasy, které mi po tomto pohybu začnou splývat k lopatkám.
Uchechtnu se.
Jsem blázen, když si povídám se svým podvědomím...? Ach já nevím...
Jo, nejspíš by bylo lepší, kdyby mě zavřeli na psychiatrii. Chodila bych na skupinové sezení, měla svůj pokoj, doktor by si se mnou povídal...
Šibe ti?!
Z tebe.
Ne, mě z tebe!
Jak?
Normálně! Velmi inteligentní nadprůměrné podvědomí má bohužel velmi podprůměrného nositele, takže mu z něj začne šibat.
Z tvé věty nelze poznat, komu začne hrabat.
Já- grrr.

Zadívám se na sebe do zrcadla a snažím se v nich něco najít. Cokoliv.
Jiskru, asi. Něco, co by mě dělalo něčím odlišnou. Něco, co by ho přimělo udělat to... co udělal.
Proč?
Tahle otázka se mi protáčí v hlavě stále dokola a dokola.
Ani tělem nijak nevynikám. Úzký pás, ale žádný jiný zázrak.
Promnu si mezi prsty konečky vlasů.
Tak proč?

Přemítám si některé milníky, vše, co v hlavě mám-
Ty tam něco máš? Podle mě totiž jen piliny.
A co máš být ty?
Něco víc.
Právě si protiřečíš.
Sakra.

1:0 pro mě.
Si to vypiješ...

Přemítám si tedy milníky, abych dala věcem smysl. Snažím se to všechno poskládat, aby to dávalo smysl.
Stojím tam u umyvadla minimálně pět minut. A nic mě nanapadne. Žádná teorie, která by tyhle podivnosti vysvětlovala. Jen něco ve stylu Já jsem mimozemšťan a ti všichni se mě snažili zkoumat, takže nic.
Smysluplnýho.
Hm.

Rozbolí mě hlava z návalu myšlenek.

Ne, neměla bych myslet.
Ve školy tuto myšlenku můžeš klidně  zahnat a opravdu myslet.
Mlč.

1:1, hahah.

Vydám se ke dveřím od koupelny s úmyslem odemknout a následně zmizet v pokoji, kde bych strávila zbytek odpoledne jako předchozí tři dny po tom... Incidentu.
Ano... Po tom incidentu, kdy mi Jake řekl svou minulost, se mu snažím vyhýbat dnem i nocí. Nebylo by to z důvodu, že bych se ho bála, ale... Je prostě...
Divnej.
Jiný.
Vždyť to je synonymum.
Ty jsi synonymum.
Ke slovu chytrý a úžasný.

Vydechnu přebytečný vzduch z plic.
Jen klid.
Otevřu dveře a mé bosé nohy se dotknou hladkého koberce v chodbě.
Ten dotyk ve mně vyvolá vlnu vzpomínek.
Srdce se mi pomyslně sevře a vniřnosti pokroutí. Je to z zvláštní pocit. Ty vzpomínky... Já nevím. Nevím, který by to měly být. A přitom cítím ty pocity. Znovu se mi převalují přes srdce a zvláštně mě svažují k zemi.
Zatřepu hlavou.
Vydám se ke svému pokoji a nesnažím se rozhlížet. Nechci vyvolat žádné další pocity, které by mi mohly zastínit racionální myšlení.
Mě? Mě nic nezastíní, neboj.
Já se nebojim, vpoho.