Only Lies | JiHope

-ne-

„Pro příště se koukej na cestu. Takhle nešikovný snad nikdo, krom tebe samozřejmě, být nemůže!" směje se mi.

Nemůžu za to, že jsem si nevšiml té hromady věcí co byly hned u dveří a prostě do nich narazil. To se stává.

„Ale vždyť tady předtím nebyly! Určitě." směju se taky zatímco mi pomáhá sezbírat zbytek střepů z talíře.

„Kolikrát ti mám opakovat, že je tam mám už přes měsíc?" sotva popadá dech.

„Dobře, vzdávám se. Možná jsem prostě jen strašně nevšímavý no!"

Chudák talíř, takový hezký. Ještě mohl pár měsíců žít. Odpočívej v pokoji.

„To spíš Jimine! Ale teď už radši pojď, začíná se stmívat, ať dojdeš domů za světla." řekne zatímco se snaží opět se nezačít smát.  Jen kývnu a vezmu si svých pár švestek a vyrazím směr dveře.

„Půjdu kousek s tebou, jestli to nevadí." řekne, když už stojíme u dveří a já se chystám odejít.

„To je v pořádku, nemusíš chodit. Zvládnu to sám."

„Opravdu? Nezboříš mi cestou dolů shody?" zasměje se zase.

„Nemám to v plánu. Uvidíme se." mávnu na něj a zabouchnu za sebou dveře. Nemůžu dopustit, aby viděl to, kde žiju. Samotnému se mi to místo hnusí, ještě abych ho ukazoval někomu, koho sotva znám.

Bloumám ulicemi Soulu. Nechci domů. Možná, že i ulice bude pohodlnější než moje postel.

„Kam jsem to klesl?" povzdychnu si a složím se na nejbližší lavičku.
Kolem mě chodí lidé. Někdy mám chuť se na všechno vykašlat. Jenže za jakou cenu? Ztratit i zbytek štěstí?

___

Domů se dopotácím až kolem deváté hodiny. Zasednu ke stolu, vytáhnu papír a suché pastely. Neříkám, že umím kreslit, ale v rámci možností to ujde.

Jediná žárovka, která osvětlovala můj skromný pokoj, začala poblikávat. Jestli ji budu muset zase vyměňovat, tak se už asi opravdu zblázním, bude to totiž už třetí jenom za tenhle týden. Nehodlám vyhodit všechny moje úspory za blbé žárovky. 

Zvednu se ze židle, pod lustr si položím stoličku a zřetelně rozžhavenou žárovku rukou, zahalenou v rukávu mikiny, utáhnu. Světlo se opět zklidní a já mohu pokračovat v kreslení.

Zpod skříně vytáhnu stojan a papír, na kterém obrázek mám, k němu připevním. Obraz propaluji pohledem. Nejsem schopný ho dokončit. Vím, že mu něco chybí, jenže za boha nedokáži říct co. 

Dojdu k lince a do rychlovarné konvice dám vařit vodu. Jestli dnes chci dodělat vše co musím, budu potřebovat, bez trošky, litr kafe.

Ze skříňky nad sporákem vytáhnu obyčejnou rozpustnou kávu a otlučený hrnek s potiskem koťat. Mám tenhle hrnek rád, vlastním ho již od útlého věku a nehodlám se ho jen tak zbavit.

Pomalu sjedu zády po lednici a hlasitě vydechnu. Tak rád bych se vrátil k rodičům. do teplého pokoje který mi voněl jako čokoláda. Tady se to s čokoládovou vůní nedá ani za mák srovnávat. Je tu vlhko, po stěnách se mi táhne plíseň a ani jedno z mých dvou oken nejde pořádně otevřít.

Proč se vlastně nemůžu vrátit? Opravdu se před rodiči tak stydím za to, že to sám ve velkoměstě nezvládám? Někdy sám sebe ani nechápu.

Jakmile voda v konvici dovaří zvednu se a naliji si ji do hrnku. Tohle bude dlouhá noc.