Only Lies | JiHope

-seumulhana-

„Už jsem si myslel, že sis tam pronajal byt.“ zasměje se ironicky, ale jde vidět, že je rád, že jsme ji našli.

„No to víš, byl jsem na prohlídce druhého patra a povím ti, nic moc.“ zažertuji také a pomalým krokem, já s Yoon v náručích, jdeme zpátky. I přes to, že mě k ní neváže žádné rodinné ani přátelské poutu, jsem strašně šťastný, že se našla, nic jí není a je v pořádku.

S každým krokem přidávám na rychlosti, určitě už meškáme. Nejradši bych se rozběhnul, ale vypadalo by to zřejmě hodně blbě. Třeba jako bych tu holčičku unášel a ještě by na mě někdo zavolal policii.

Hlavou mi vrtá co a kdo je vlastně Jungkook. A proč byl v tamté budově. To nemohl jít třeba do parku? Nebo do lesa? Nebo má třeba úchylku na starý opuštěný domy.

Nedojdeme ani na místo kde by jsme se měli sejít a už vidím Hobiho. Jde směrem ke mně. Tedy k nám. Hlavu má sklopenou a kope do neexistujícího kamínku před sebou. Hlavou se mu zřejmě honí nejhorší cénáře co se mohlo stát.

Nedokážu si pomoci, ale když se na něj koukám teď, ne moc z blízka ani moc z daleka, připadá mi ještě hubenější než normálně. Nebo jen zase zhubl. Tohle snad ani není možné. Jak dokáže na těch párátkách chodit? Jak to, že ho unesou a nezlámou se? Vypadá tak křehce.

Nevím jak ho mám upozornit na to, že jsme kousek před ním a je mi blbé zavolat na něj jeho jménem a 'hej' už nepřipadá vůbec v úvahu. Můj problém se vyřeší hned potom, co Yoon zvedne hlavu a zaregistruje ho.

„Oppa!“ zavolá na něj docela tichým výkřikem, ale Hobimu to stačí na to, aby zvedl hlavu a všiml si nás. Jeho obličej se v tu chvíli neskutečně rozzáří, je až neskutečné kolik štěstí v něm je. Rozběhne se, tak mo rychle, že se bojím, že jeho nohy vypoví službu. Po tvářích mu tečou slzy. Nejdřív jen pár, potom nespočet.

Možná bych ho chtěl obejmou. Možná bych si chtěl přivonět k jeho vlasům. A možná bych ho chtěl i políbit. Jenže tyhle touhy a to 'možná' je celkem těžké realizovat.

Doběhne k nám, Yoon mi vyskočí z náruče a silně obejme jeho stehna. Společně se pak sesunou k zemi. Oba jsou tak nadšení, že se opět shledali, že se mohou vidět a dotýkat. Taky bych si přál tohle zažít. Radovat se, že někoho vidím.

„Je to sladký.“ ozve se Jungkook za mými zády.

„Já myslel, že jsi třeba už zmizel. Ale ne, ty seš furt tady. A jo, je to sladký.“ zasměju se a přikývnu.

„To už mě jako vyhazuješ?“ řekne jakoby uraženě.

„Ne, samozřejmě, že ne.“ řeknu a udělám na chvilku pauzu. „Vyhodím tě až za chvilku.“ zasměju se.

Ten kluk mi pomohl. Hodně. Sám bych tu holku nenašel, byl bych takový kousek od toho. Budu mu pak muset poděkovat.

Na tváři se mi objeví úsměv, stejně tak na Jungkookovi. Jde cítit se štastně, ale nijak v ten samý čas?