Only Lies | JiHope

-ahop-

Stejně pořád nemůžu uvěřit tomu, že mi domluvil práci. Takový hezký, ale hlavně slušný podnik, musím pak vymyslet jak mu poděkuju. Takže budu muset vymyslet něco pořádnýho a zapojit mojí úžasnou představivost. Největší problém teď je Yoongiho máma. Co když se jí nebudu líbit?

Začnou se mi třást ruce a Yoongi jdoucí vedle mě si toho zřejmě všimne, jelikož pravou, tu blíž k němu, chytne svou a mírně mi ji na náznak podpory zmáčkne.

„Všechno v pořádku, ano? Nic se nemůže stát." ne, tobě se nemůže nic stát, mně jde o celkem dost a jestli se stane něco špatně, tak se mi vše zhroutí jako domeček z karet.

„Jen zavři oči, pomůže ti to," a já se mám přerazit? Kouknu se na něj zvídavým pohledem. „Povedu tě, neboj."

---

„Takže od pondělí do pátku a každý druhý víken ano?" usměje se na mě paní Min.

„Zítra mám přijít kdy?" zeptám se a tiše usrknu z mého čaje.

„Otvírací doba je od osmi... Takže tak kolem té sedmé?" ptá se sama sebe nebo už mi odpovídá? „Tak ta sedmá, případně půl osmá. A ještě poslední věc," přemýšlím, na co by se mě mohla ještě asi tak upozornit. „Nikdy, opradvu nikdy-"

„Nezapomínej všechno vždy dělat s úsměvem. Všechno chápe mami, nechceš ho už konečně pustit?" přeruší Yoongi svou mámu, dokončí za ní myšlenku a odsekne jí. Na její obranu, mě celkem ty věci zajímají... Dobrá, né úplně všechny, ale většina ano.

„To je v pořádku Yoongi, nic se neděje." řeknu a s úsměvem se na něj otočím. Nechápavě na mě kouká a tak na něj nepozorovaně mrknu.

„Zlatíčko, mohl by jsi prosímtě přinést tu zmrzlinu ze druhého šuplíku?" zazubí se paní Min na svého syna.

„Myslíš tu, jak mi mo chutná a ty mi ji zakazuješ jíst?" nadzvedne obočí.

„Ano, přesně tu. A teď už mazej, Jimin na ni má již dozajista chuť." má Yoongi stejné ďolíčky ve tvářích jako jeho matka? Nebo otec? Má jeho otec vůbec ďolíčky? Myšlenky mi odcházejí od tématu všemi směry. Proč se alespoň jednou nemůžu tvářit vážně a opravdu se nad tím zamyslet než bloumat nad takovými blbostmi jako jsou ďolíčky ve tvářích? Už jsem na tom opravdu tak moc šlatně?

Z tranzu mě probere až slabé ťuknutí talířku o stůl jak Yoongi pokládá talíře se zmrzlinami před všechny, jako pravý gentleman si té zmrzliny vzal nejvíc. Svůj podíl s úsměvem láduje rychle do sebe a než se stačím nadít jeho část už je v tahu. Ani nestihnu pohnout malíčkem a on už se zvedá a jde si pro další kousek.

„Tahle byla poslední, už tam další není, nikdo ji totiž nekoupil, kdo to asi bude hm?" popíchne Yoongiho jeho matka.

„Ty za to můžeš, protože mně jsi zakázala ji kupovat, takže jsem ji koupit nemohl, ale ty ano. Jenže tys ji nekoupila. To mám teď jíst ty ošklivý zmrzliny nebo co?" nasadí Yoongi falešný naštvaný hlas.

Hádky o takové blbosti, to je něco co mi občas v tichu a samotě mého bytu chybí, ta maličká kapka světla osvicující celou místnost.