Only Lies | JiHope

-joltasot-

Jak teda vypadala? Uh, Jimine mysli, přece si musíš vzpomenout. Vídal jsi ji celý týden, musíš si aspoň trochu pamatovat jak vypadá. 

Najednou přede mnou proběhne něco, trhnutím se za tím otočím. Jediné co ale uvidím jsou vlající vlasy a nízká malá holčička. Počkat! Po chvíli transu se za ní rozběhnu. Co když to je ona? Jelikož neběží moc rychle během chvilky ji chytím, když ji ale obrátím čelem k sobě dojde mi, že tohle není stoprocentně Yoon, bleskurychle ji pustím.

„Moc se omlouvám,s někým jsem si tě spletl." je vidět, že ta malá má na krajíčku, zřejmě jsem ji vyděsil.

Pokračuji tedy dál. Nevím kam, prostě někam kam mě nohy vedou. Přiznám se, že celou cestu přemýšlím o tom, jak Hobiho nevlastní sestra vypadá a teď si mohu udělat alespoň malý obrázek jejího obličeje. Jsem za to na sebe náležitě hrdý, protože moje paměť není nějak pověstná tím, že by si věci pamatovala.

„Kdybych byl malá holčička, která právě odešla z poutě a ztratila se, kam bych tady šel?" zauvažuji nahlas.

„Hm. Není tu třeba nějaký park nebo lavička? Na čem jiném se dá ještě sedět? A co louka? Je možné, že je tu někde louka nebo nějaké hřiště?" těch pár lidí co mě míjí na mě koukají jako na cvoka co si povídá sám pro sebe, nic si z toho ale nedělám. Je hezké být středem pozornosti. Tedy někdy.

Dojdu na konec ulice, která je zakončená malým příkopem, nímž vede potok. Nevím tedy, jestli to nazývat přímo potok, je to spíš jen malý, špinavý proud vody, tekoucí nějakou uměle vykoupanou dírou. Za oním příkopem je neskutečně rozhlehlé kukuřičné pole. Nepředpokládám, že zrovna tam by šla a tak se jen otočím a vrátím se k nejbližší odbočce abych se mohl porozhlédnout v jiné ulici.

Jak si asi vede Hobi? Co když ji už našel a já se tu jako idiot potácím a hledám nalezené. Opravdu bych si už měl pořídit mobil, sice za něj budou zbytečné výdaje, ale alespoň se budu moci s lidmi lépe domluvit. Nebo se naučím telepatii a budu číst lidem myšlenky, je to levnější a mnohem efektivnější.

Z mých myšlenek mě vythne pláč. Rozhlédnu se kolem sebe a snažím se pochytit odkud asi vychází. Pomalými krůčky se snažím ke zdroji dostat, ale vzlyky se velmi rychle tišší až je skoro nemožné je zaslechnout. Ten co pláče zřejmě chodí, protože po chvíli je pláč zase očividný. Dojde mi, že ten někdo musí být v jedné ze dvou protilehlých budov, jelikož v postraních uličkách nikdo není.

Jedna budova má zadělaná všechna okna v přízemí a dokonce i dveře, takže tam ten dotyčný s největší pravděpodobností není, otočím se na patě a namířím si to k druhému domu, nebo spíš bytovce. Ta má jedno z mnoha oken vysklené a je tak plně průchozí.

Ani chvylku neváhám a opatrně do něj skočím, v rámu se stále drží kousky skla a tak si dávam o to větší pozor kam pokládám svoje ruce, abych se nějak neporanil.

Když z parapetu seskočím dovnitř ovane mě celkem zatuchlý a vlhký odér, ale pláč už jde slyšet mnohem jasněji. Znamená to tedy, že jsem vyrazil správnou cestou.