Only Lies | JiHope

-jolahop-

„Myslíš toho, jak o něm Hobi řekl, že je pěkný?" touhle odpovědí mě celkem vykolejí. On o mně řekl, že jsem pěkný?

„Asi ano. Každopádně o to tu teď nejde. Tady Jimin, ten prodavač. Kde jsi? Hobi se o tebe bojí." zavolám někam do míst, kde se domnívám, že je.

„ Někdo na mě předtím volal. Bojím se." odpoví mi úplně na něco jiného, než jsem se ptal.

„To je jen Jungkook. Je to můj, ehm, kamarád?" zeptám se spíš sám sebe, než abych jí odpověděl.

„Víš co mi teď došlo?" řekne mi nepřítomně právě zmíněný.

„Nemůžeme to dořešit potom?" odpovím nezaujatě.

„Neřekl jsi mi tvoje jméno, až teď, kdyžs ho řikal tý malý holce." řekne i přes to, že jsem mu řekl, že mě to vlastně vůbec nezajímá. „Je to celkem nefér, ona tě ani nevidí a řekneš jí svoje jméno a já se ti představím a ty na mě kašleš." ani jsem si neuvědomil, že jsem mu moje jméno neřekl. Už to beru tak automaticky, že svoje jméno někdy prostě neřeknu no.

„Tak promiň." odpovím a rukou si zakryji oči, aby mi do nich nesvítilo sluníčko. „Jmenuju se Jimin." řeknu a dál sleduju střechu budovy.Je možné, že vylezla až tam? „Kde jsi? Půjdu za tebou a půjdeme za Hobim." snažím se znít klidně, ale uvnitř sebe řvu, rvu si vlasy z hlavy a snažím se nepanikařit.

„Nevím kde jsem. Je tu docela tma, bojím se. Bolí mě ruka." svojí odpovědí mi vůbec nepomohla. Jak ji mám sakra najít, když ona sama neví kde je?

„Mám nápad! Poslouchej mě, půjdu za tvým hlasem. Jediné co musíš dělat je, že musíš mluvit, pořád a nahlas. Řekni mi cokoliv, všechno co tě napadne." zavolám na ni a otočím se na Jungkooka. „Ty tu počkej, kdyby se něco třeba stalo, nebo tak. Hned jsem tu." nevím, jestli slyšel konec, jelikož již při prvních slovech začínám utíkat do budovy.

„Ale co ti mám povídat?" slyším v jejím hlase, že začíná zmatkovat.

„Nevím..." odmlčím se a na chvíli se zamyslím. „Slyšel jsem, že jsi byla dneska na nějaké pouti." zastavím se na patře. K čemu tu je rozdvojené schodiště?

„Ano,byla to sranda." ozvěna se odráží od všech stěn, není možné určit jakými schody se vydat.

„Co jsi tam dělala? Na kolika jsi byla atrakcích?" rozhoduji se jestli to risknout a jedněmi schody se vydat. Nádech výdech. Beru pravou stranu, ta je vždy ta pravá ne? Je padesáti procentní šance, že jsem si vybral dobře.

„Bylo to tam moc pěkné." hlas se ztrácí. Vybral jsem špatnou cestu.

„Sakra." Zakleju a seběhnu těch pár schodů co jsem vyšel. Ty druhé už beru po dvou, v nějakých případech dokonce po třech.

„Byly jsme na horské dráze, Byun tam strašně chtěla, jenže mně se tam, ze začátku, vůbec nechtělo. Docela se bojím, Hobi říká, že je to nebezpečné." musím s Hobim souhlasit. Nejnebezpečnější je, když si sednu vedle někoho, komu je na atrakcích jako je tahle špatně.Pak je velmi velká možnost, že se  mu udělá špatně a všechno, co za ten den spořádal se vysype na mě.

„Nakonec jsem šla. Dokonce dvakrát!" pochlubí se. Přesně v tu chvíli vyběhnu na střechu. Jenže Yoon tady není. Zase. Skoro jako by mi mizela před nosem.

„Yoonji? Ty se pohybuješ?" zeptám se jí. Není možné, abych ji tolikrát minul.