Only Lies | JiHope

-hana-

Ráno mě vzbudil projíždějící vlak. Tolikrát jsem si na něj stěžoval a tisíckrát jsem říkal jak se odsud odstěhuju. Jenže to bych musel mít peníze, které nemám. Jsem rád, když si zaplatím podnájem, koupím jídlo, občas oblečení a z jedné části zaplatím školu.

Nemohu si moc vybírat kde a jak budu pracovat, takže se musím už jen kvůli sobě obětovat, abych v obrovském velkoměstě přežil alespoň týden.

Začal jsem ode dna, z úplně nejnižší příčky. Myslel jsem si, že všechno bude dobré, že za pár týdnů se mi určitě podaří najít lepší práci, hlavně dobře placenou. Jenže snílek není považován za plnohodnotnou práci. Kdyby ale ano, myslím si, že bych byl už dávno milionář.

Denně chodím po obchodech, fast foodech a různých čajovnách či kavárnách, ale nikde jsem ještě nezahlédl, že by sháněli výpomoc.

V tu chvíli, když už to chci vzdát a myslím si, že navždy zůstanu u toho, že budu uklízet po městě odpadky, narazím na docela malou cukrárnu. Tyčí se v místech, kam sotva zabloudí lidská bytost.

Přes okno zahlédnu jak za pultem postávala postarší paní, kolem takového padesátého roku.

Vstoupím dovnitř a vyčerpaně si sednu k jednomu ze tří stolů co zde jsou. Svoji tašku položím pod svoje nohy a než se naděju, zřejmě majitelka, už u mě stojí. Její přívětivý úsměv se zdá natolik upřímný, že bych se ani nedivil kdyby to byla taková ta typická 'babička' co má všechny ráda.

„Dobrý den, mohu ti nabídnout nějaký zákusek nebo postačí jen něco k zahnání žízně?" optá se a úsměv se jí pořád drží na rtech. Vždycky mi přijde strašně vtipné, když někdo začne slovy 'dobrý den' a následně dotyčnému tyká.

„Dal bych si jen velký hrnek teplého černého čaje prosím." odpovím a pokusím se na ni taky usmát.

„Chceš k tomu citrón nebo cukr?" houkne na mě, když už odchází pro moji objednávku.

„Pokud bych mohl poprosit tak citrón, děkuji moc." otočím se jejím směre a pokusím se usmát znova. Myslím, že tohle už jako úsměv alespoň trošku vypadá.

Z kapsy vytahuji telefon, když v tom se zvoneček u dveří, oznamující, že někdo vešel dovnitř, rozcinká. Nadzvednu a hlavu a kouknu se na kluka z vedlejší třídy ode mě ze školy.

Neznám jeho jméno. Jen na něj blbě civím. Ne, že by mi přišlo divné, že je v téhle cukrárně ve stejnou dobu jako já, ale pod okem má něco nepěkně oteklého a celkem narudlého.

Ani se neobtěžuje s tím, aby mě pozdravil nebo něco takového, jen obejde vitrínu s dorty a sehne se, zřejmě do chladničky nebo mrazáku, který byl v jednom z rohů místnosti, a následně odtamtud vytáhne průsvitný pytlík s jakýmsi zeleným gelem uvnitř a pomalu a trhavými pohyby si ho přikládá pod oko. 

„Porval ses?" vypadne ze mě najednou. Jsem ze sebe překvapený, že jsem promluvil na člověka, kterého vlastně neznám, není u mě zrovna na denním pořádku, bavit se s náhodnými týpky z malých cukráren. On je zřejmě stejně zaskočený jako já. Zmateně se na mě otočí a znovu si chladící pytlík přitiskne lehce pod oko.

„Ne, jen jsem prostě byl ve špatnou chvíli na špatném místě." odpoví zcela vyrovnaně a zpoza rohu vyjde ta paní s mým hrnkem čaje.