Only Lies | JiHope

-se-

„Od kdy máš vedle mě skříňku sakra?" vsadím svoje malíčky... Ne malíčky ne, na to mám až moc rád malíčkové sliby a tak moc si zase nevěřím. Vsázím svoje jediný boty co mám, že vedle mě na dvedadesát devět celá čtyři nikdo nemá obydlenou poličku, jak jim říkám já.

„Od prváku. Od prváku mám vedle tebe skříňku. To sis mě opravdu ještě nevšiml?" nemám co na to říct. Byl jsem nevšímavá svině. Teda... To ještě pořád jsem, ale můžu za sebe říct, že už to není tak strašné jako to bývalo.

„Měl bys už začít pít ten čaj, vychladne ti."

„Nebyl čirou náhodou před chvilkou H-O-R-K-Ý?" zeptám se ho a napodobím jeho hlas když hláskuji slovo horký.

„Ano, před chvilkou se z něj totiž ještě zřetelně kouřilo a teď už ti z toho nevzejde sebemenší obláček páry," už natahuji ruce, že se tedy konečně napiji, ale rukou mě zarazí. „Nechceš si to vzít nahoru? Máme tam byt." nechápu ho, zvát si takhke cizí lidi do domu.

„Když ti to nebude vadit, jen zaplatím." odšoupnu židli a s pátnáctisty wony dojdu k té ženě a položím je před ní.

Zašoupnu židli, dokonce i po něm. Nevychovanec, neumí snad zasouvat židle? Tašku si hodím na záda a do obou rukou pevně uchopím hrnek a jdu za ním.

___

„Tohle je můj pokoj, zeptal bych se tě, jestli si dáš něco k pití, ale ty máš svůj čajíček. Takže smím ti nabídnout alespoň něco k jídlu?"

Sednu si na jeho jednolůžkovou postel a kouknu se na něj. Jídlo? Hm, dal bych si něco sladkého, ale ne zas tak moc.

„Nemáš takový ty sušenky ke kafi?" nejprve nakrčí obočí a pak kamsi zapluje. Po několika minutách, kdy se nehnu abych náhodou něco nerozbil, se objeví zase ve dveřích.

„Moc jich už nezbylo, máma se jimi neustále cpe a vždy když přijde z práce tak je přiveze, jenže, jak sis mohl všimnout, ještě tu neni."

Z talířku který přede mě natáhne si hned ukradnu tři sušenky a cpu si je do pusy.

„Hlavně se nezadav prosím tě. Moje první pomoc je sotva obstojná." zasměje se.

„Kdo byla ta paní, když to nebyla tvoje mamka?" zeptám se ho hned, jakmile dožvýkám poslední sušenku.

„Paní Igosoko. Je z Japonska a hledala si nějakou práci. Máma byla ráda, že z krámu konečně vypadne a tak bez ostychu přenechala práci Hiře."

„Hiře?"

„Hirama Igosoko." mohlo mi dojít, že to bude její křestní jméno. Přemýšlím vůbec někdy?

„Oh, aha... Já taky teďka sháním práci, jenže nikde výpomoc nehledají." sklesle svěsím hlavu a usrknu čaje.

„Jestli jí tak moc sháníš tak bych se mohl domluvit s mámou. Hira tu taky nebude věčně. Ale nic ti neslibuju."

„To je v pořádku, nic nemusíš domlouvat. Zkusím se ještě různě poptat. Musí někde shánět pomocnou ruku." zamítnu jeho nabídku. I přes to, že bych ji tak rád vzal. Nechci ale nějak zasahovat do práce paní Hiromě.

„Zeptám se ti, to je to nejmenší co pro tebe mohu udělat." mile se na mě usměje. Tak on se umí i upřímě usmát? Bez pošklebků?