Only Lies | JiHope

-joljosot-

Našlapuji opravdu velmi opatrně. Po zemi tu je poházeno strašně moc věcí, od plechovek piva až po injekční stříkačky? Teď doufám, že jsem se jen špatně podíval, protože jestli jsem vlezl do nějakého feťáckého doupěte, tak se asi zblázním. Začínám mít z toho všeho kolem opravdu špatný pocit. Uvědomění o tom, že tady Hobiho malá sestra není, ke mně přišlo moc pozdě a já jsem moc zvědavý na to, abych se zas otočil a nechal to tu neprozkoumané.

S každým krokem, který způsobí, kvůli zanesené podlaze, strašný hluk, se frekvence hlasitosti pláče zvyšuje. Už dokáži rozeznat, že to určitě není dětský a už vůbec holčičí pláč, ale úplně naopak. Hlas dotyčného je hlubší, ale ne zase moc, soudě dle vzlyků. To znamená, že ten někdo je chlapec přibližně ve stejném věku jako já.

Zabočím do jedné z mnoha chodeb, do té, odkud se pláč zdá být nejslyšetelnější. Původní nadšení ze mě začíná rychle opadat, nejsem si vůbec jistý kdo to je. Může to být klidně nějaký vydepkařený chlap co se ožral, pak si něco náhodného šlehnul a teď lituje všech svých činů a jediné co chce, je vrátit se k milující manželce a neposedným dětem.

Moje iluze se mi rozplynou před očima poté, co něco pod mou nohou nebezpečně nahlas křupne. Pláč, vzlyky i němá slova, co ten dotyčný vydával se v mžiku utiší na minimum, asi je to někdo, kdo se chtěl jen schovat přede všemi a já právě narušuji jeho soukromí.

„K-do je t-ham? Co tu chceš-š?" zakřičí ten někdo beznadějným tónem. Hlas je to zajisté chlapecký, takže ještě nejsem natolik hluchý, abych nerozpoznal hlas chlapce a dívku.

Hlavní problém teď ale je, co mám odpovědět. Jak na to mám reagovat? 'Oh, tady Park Jimin. No, víš, jednomu klukovi, kterého vlastně ani pořádně neznám, se stratila sestra, tak jsem ji šel spolu s ním hledat, ale nikde není, skoro jako by se vypařila z povrchu zemského. Když jsem ale procházel kolem tohohle, asi, baráku, zaslechl jsem někoho plakat, tak s trochou nadějí sem vpadnu, že by to třeba mohla být ona, ale předpokládám, že ty nejsi malá stracená holčička.' To bych asi jen přihodil do ohně a mohl by po mě ještě vystartovat.

„Já ví-ím, že tam jsi!" zlomil se mu hlas, ne brekem, ale strachem. On se mě bojí. Vylekal jsem ho. Sakra, to jsem nechtěl.

„Neboj se, neublížím ti. Jen jsem si tě s někým spletl." bravo Jimine, ještě potlesk to chce. Jak jsi mohl něco takového vypustit z úst? Nemohl sis tu odpověď ještě trochu promyslet?

„Kde jsi-i? Vylez!" je stále vystrašený. Já bych byl ale taky, jen možná s tím rozdílem, že bych začal brečet ještě víc.

„Jsem... No, tady. Nevím jak to popsat." pořád lepší než říct, vedle posprejované stěny s bordelem okolo.

„Proč jsi sem š-el?" popotáhne ještě.

„Vždyť jsem to řekl, spletl jsem si tě s někým koho hledám." slyším kolem sebe kroky, už nedokážu ale popsat, odkud jsou. Začíná tu být ozvěna a připadá mi, jako by ten někdo kolem mě chodil dokola, jen je za stěnami místnosti. „Nemůžeš příjít sem za mnou? Opravdu tu na tebe nechci pokřikovat." dořeknu přesně v tu chvíli, co uslyším kroky naprosto zřetelně za sebou.