Only Lies | JiHope

-tasot-

Zase sedím na lavičce u nákupního centra a kreslím krajinu. Čekám už jen na policajty kdy na mě zase přijdou s tím, že tu nemám nic dělat, ať si zalezu někam do ateliéru a čmárám si tam. To se ale kamarádovi řekne, ten nemá takové finanční problémy jako já.

Vždycky jsem snil o ateliéru, který by voněl po temperách, které by byly všude po stěnách a všem nábytku v místnosti. O poličkách přeplněných nesrovnaně naházenými papíry lehce načichlými vonnými tyčinkami. O stole postaveném uprostřed místnosti a měkké, trochu odrbané, židli. Jenže o tom všem mohu jen snít.

Začnu stínovat kmen stromu, když v tom mi na ramnenu přistane něčí ruka. Ihned se chci začít bránit se slovy „Ano pane, už se to nebude opakovat, stejně jsem už na odchodu," ale za mnou stála ta blonďatá hlava, Yoongi.

„Ahoj!" zazubí se na mě.

„Tohle. Mi. Už. Nikdy. Nedělej. Jasné?!" vykřinku na něj vážně, ale i přes to se začnu smát.

„Promiň, chtěl jsem ti zavolat, jenže jsem až pozdě zjistil, že nemám tvoje číslo. Hehe."

„Nenapadlo mě, že mě budeš chtít ještě někdy potkat." poklepu na místo vedle sebe a Yoongi si sedne.

„Slíbil jsem ti, že se ti zeptám na tu práci, pamatuješ?" otočí se na mě a nadzvedne obočí.

„Já-" nenechá mě domluvit a skočí mi do řeči. Zase.

„Myslel sis, že to nemyslím vážně, chápu. Ale já ti chci alespoň trochu pomoci." na jeho obličeji se najednou rozlije upřímný pohled. Netušil jsem, že to myslí opravdu vážně, nikdy se nikdo zrovna dvakrát nehlásil o to mi pomoci, proto se tomu teď tak moc divím.

„Asi teď budu znít divně, ale můžu tě obejmout?" nejsem schopný se mu při těch slovech podívat do obličeje. Nejenom, že musím být rudý jako rak, ale také nechci vidět jeho reakci.

Cítím na sobě jeho pohled, netuším jestli nechápavý nebo takový ten přihlouplý, ale jeho následná reakce mě vykolejí. Prudce roztáne ruce. Zvednu hlavu a kouknu se na něj, má úsměv od ucha k uchu.

„Pojď do mého objetí!" vykřikne a já s nestálou nedůvěrou spojím svoje ruce za jeho zády.

Chvilku je ticho. Nevím, zdali ho mám už pustit, jestli se ho nedotýkám moc dlouho. Jeho zavrtání hlavy do mého ramena mě přesvědčí o opaku.

„Když budeš mít jakékoliv problémy, ozvi se. Ano? Nemusíš se bát." šeptá mi konejšivá slova.

Ruce rozpojím a nezmůžu se na nic víc než kývnutí, sklopení hlavy a rozpačitý úsměv.

„Víš, že ti úsměv neskutečně sluší?"

„Ne, to opravdu nevím," pohlédnu na něj. „Nekoukám se moc do zrcadla s úsměvem."

„Tak to ale musís začít!" přátelsky mě poplácá po zádech a zvedne se z lavičky. 

„Pojď, zajdeme si někam na něco na zub." řekl a mě bylo hned jasné, že mu nemůžu jen tak říct, že s ním jít nemůžu. Dort je pro mě velký luxus, už si ani nepamatuji kdy jsem nějaký měl.

„Noták, odpověz. Zvu tě, platím já." jakoby mi četl myšlenky.

„To po tobě nemůžu chtít." zakroutím hlavou a začnu sbírat svoje věci.

„Ale ty po mně nic nechceš, to já jen chci po tobě aby jsi se mnou strávil nějaký čas... Tak, co na to říkáš?"

Na ten jeho úsměv se nedalo říct nic jiného než -

„Ano. Přemluvil jsi mě, jdeme."