Only Lies | JiHope

-jodol-

„Jsi v pořádku?" prolomí snad po věčnosti ticho panující mezi námi. Nejsem schopný jakkoliv odpovědět, jen pokývu hlavou na souhlas. Opravdu je pro něj tak těžké říct ano?

„Jsi bledý," usmívá se, není to ten šťastný úsměv, ale ten jeho smutný soucitný. „Myslím bledší než normálně." ucítím teplo na své levé ruce. Přišel snad ke mně blíž nebo opět blouzním? „Důvod, proč ti to nechci slíbit je ten, že moje problémy už překračují meze.. Normálnosti? Stydím se za to, možná ti to časem řeknu, jenže teď nenastal ještě ten pravý čas. Jsou to věci které neví ani moje matka, možná tak můj psachya - sakra..."

Opravdu teď řekl to co si myslím? Co když je to nějaký psychopat? Ne, on nemůže být, to by se mi zajisté už něco stalo, zřejmě má jen přetíženou hlavu a nevyzná se v sobě, něco podobného jako se tehdy stalo mně. Hlava přeplněná myšlenkami a mnoho dalším až je mysl přeplněná, nemá komu co říct, jeho slova nedávají nikomu jinému smysl, jen on sám jim dokáže porozumět.

„Potřebuji si ještě něco zařídit, asi bych měl jít?" proč ta otázka sakra? Doufám, že z té věty pochopil, že o jeho společnost už momentálně nestojím.

„Na škále od jedné do tří, jak moc ti budu překážet?" takže nepochopil. A on si stěžuje, že já jsem nevšímavý, to tak. Oproti němu si teď připadám jako nějaká bezpečnostní kamera co všechno vidí.

Co mu mám odpovědět? Nechci být na něj nějakým způsobem zlý, ale potřeboval bych chvilku o samotě.

„Na škále od jedné do tří, jak moc ti bude vadit když odpovím tři?“ jde cítit se víc trapně než se teď cítím já? Odpovědět na otázku otázkou a ješté k tomu tak divnou.

Jeho obličej se skřií do podivné grimasy. Odpoví mi? Nebo na mě zůstane takhle civět? Cinkne mu mobil. Jeho obličej ihned po přečtení omládne, vrásky utvořené tamtím zamračením zmizí a vystřídá je ten jeho blažený úsměv.

„Mám dobré zprávy.“ zvednu zase hlavu. Kde se ve mně bere to odhodlání najednou?

„Co se stalo?“ nemůžu si tuhle otázku odpustit, jsem od vždycky strašně zvědavý.

„Mamka mi napsala, že bys mohl jít do cukrárny pracovat. Chce tě vidět a domluvit se s tebou na podmínkách. Teda pokud ještě tu práci sháníš.“ ztrácím slova. Nejsem schopný teďka jakkoliv reagovat. Ale odpovím mu tím úsměvem, který se mi začíná rýsovat na obličeji, a pak taky mírným pokýváním hlavy.

„Kdy tam mám zajít?“ tišeji to už neumím? Musí mít zatraceně dobrý sluch pokud mě slyšel.

„Ty sis potřeboval něco zařídit ne? Hm... Tak asi potom co to vyřídíš bys myslím mohl. Nebo jestli se ti to nehodí?“ poslední slova nechá ve vzduchu. Já někam chtěl jít? Oh, a jo... Hm, tak nevadí, příště.

„To je v pořádku, asi tam půjdu hned. Jestli jdeš domů tak půjdu s tebou, pokud ti to nebude vadit.“ připadám si divně, znám ho pár dnů a bavím se s ním jako s dlouholetým přítelem, nečo se ve mně muselo zlomit.

„Tak pojď, dáme si tu něco příště. Něco pořádného, jsi strašně vyhublý!“ jeho zvonivý smích lahodí mým uším.