Hodně lidí sem za ten den nezajde a když už, tak jen s prosbou kde jsou a jak se dostanou na jiné místo, nechci tím ale říct, že se nenajde nikdo, kdo by sem, za mnou nebo spíš za dortíky, zavítal. Teď, v sedm večer, tu sedí hned tři lidé. To je snad nejvíc za celý den, co tu bylo najednou zákazníku. A z mých počtů jich tu bylo dohromady devět.
Jeden z nich mě však upoutal asi nejvíce. Vyšší chlapec s růžovými vlasy a neskutečně bílou a vyhublou postavou. Chvilku jsem se i bál, aby tu sebou nešvihl, všechno je ale v pořádku.
„Dobrý den." vyruší mě z mého přemýšlení malá holčička.
„Copak si dáš?" usměji se na ní a odpovím. Její lehké začervenání mě skoro rozesměje, kdyby mě ještě včera potkala, utekla by.
„Čokoládu. Tu horkou."
„Se smetanou nebo bez?" otočím se k ní zády a sáhnu po jednom z hrnků.
„Bez, prosím." na odpověď jí jen kývnu a nechám čokoladovnu, jak jsem si již stihl pojmenovat kávovar, ve kterém se mimo jiné dá dělat právě i čokoláda, dělat svou práci.
„Ještě něco?" zavrtí hlavou. „Takže tisíc dvě stě čtyřicet wonů poprosím." natáhne ke mně svou malou ruku a podá mi zohýbanou dvoutisícovou bankovku, jakmile jí vrátím dáhnu po hrnku a chci jí ho podat.
„Nemám ti to odnést? Je to hodně horké." nabídnu jí ještě předtím než si ji ode mě převezme.
„Zvládnu to." řekne rozhodně, jo tohle slýchám často. Uličnickým úsměvem se na ní zazubím.
„Kde sedíš prcku?" zeptám se a vyjdu zpoza pultu.
„Nejsem žádný prcek!" naštve se nad mým oslovením, jen se tomu zasměji a následuji ji. K mému překvapení si usedne hned bedle toho podivného chlapce.
„Hobi! Že nejsem prcek?" zeptá se naoko načertěně proti sedícího.
„Jasně, že ne," odmlčí se a holčička se vítězoslavně usměje. „Jsi totiž trpaslík." mám co dělat abych se nezačal smíchy válet po zemi z její reakce. Vzteky jí začaly růžovět tváře a vypadalo to, že má co dělat, aby na Hobiho nevychrstla svou čokoládu.
„Ale notak, Yoon. Nebuďme naštvaní na Hobiho. Hobi je mo hodný."
„Ne Hobi není hodný, je na mě zlý. Zasloužil by něco špatného." odsekne na chlapcova konejšivá slova.
„Tohle se neříká, vypij to a půjdeme. Hlavně to na sebe nepřevrhni." mávne na ní rukou a vrátí se ke svému čaji.
Cestou zpátky z pult se rohlédnu po místnosti zda nemám něco někde vzít, nebo jestli nechce někdo něco dalšího. Všichni se ale zdají spokojeni a tak mezi nimi jen proběhnu.
Sednu si na židli vedle police s čaji a zkoumavě si prohlédnu všechny tady. Vypadají spokojeně, bez trablí a problému. Taky bych si přál vypadat tak bezstarostně, jenže stačí o mě jen zavadit okem a všem je jasné že mám problémů až dost. Dříve jsem míval alespoň ten vyrovnaný pohled, jenže ten se postupem času vytratil.
Další več co mi teď vrtá hlavou je ta malá holčička. Je snad sestra toho záhadného chlapce? Nebo je jen její chůva? Asi jsem si opět nasadil brouka do hlavy.
ČTEŠ
Only Lies | JiHope
Fiksi PenggemarJednou jsem viděl ve tvých očích zaváhání, jen jedno a věděl jsem, že tohle všechno je lež. Říkali mi to, všichni. Nemohl jsem je poslechnout? Nazval jsi mě naivním. Potom všem jsem to byl já, kdo to způsobil co? Ne ty, ale já. Original story: ©s...