Only Lies | JiHope

-joltul-

Od té doby, co Yoongi odešel jsem opřený o pult a čekám do osmi hodin než budu moci zavřít. Zajímá mě, co by po mně mohl chtít.

Nejradši bych se teď sebral a šel malovat, jenže to bych nesměl být v práci a musel bych vědět, kam jsem založil ty tempery.

Hodiny se pomalu přibližují k půl osmé, až na růžovovlasého chlapce je tu prázdno. Je to divné, kde je ten malý uragán převlečený za holčičku? Na něj dnes snad zapomněla, či co? Ikdyž to je blbost. Nemohla zapomenout, vždyť sem chodí pořát. Situace mi nedá a já jdu za ním. Sice ještě nevím co mu řeknu, ale už dlouho si s ním chci popovídat. Ani nevím proč. Nejistě odsunu židli naproti jemu.

„Můžu?“ zeptám se ho. Na odpověď mi jen odkýve hlavou. „Nechci být nějak vlezlý, ale nejsi tu dnes nějak dýl? Touhle dobou už jsi půl hodiny někde pryč.“ zeptám se a nahnu se nad jeho, už prázdný, hrnek. Natáhnu k němu ruku, že ho odnesu, ale pohybem dlaně mě zastaví. Jeho prsty jsou tak neskutečně hubené, jen kosti.

„Chceš udělat ještě čaj?“ zeptám se slušně, když se nemá k odpovědi.

„Ne, jen vodu prosím.“ jeho hlas je slabší než tehdy. Křehký a tak zvučný.

Zvednu se, zajdu za pult a do první skleničky, která mi přijde pod ruku, natočím studenou vodu. Rychle, ale ne tak, abych vylil obsah skleni, dojdu zpátky a znovu se usadím na židli. Lehkým pohybem před něj posunu sklenici.

Vlastně ani nevím co mu mám říct. Na co jsem si k němu takhle sedl? Abych se ho zeptal proč tu je dýl? Když se nad tím tak zamyslím, je to absurdní. Jenže mi je moc trapné se zase zvednout a dělat jakoby nic.

„Netuším kde je.“ vypadnou z něj najednou ty to tři slova. Mluví snad o té malé holce? „Dneska měla jít na tu pouť co se koná pár bloků odsud. I přes to, že šla s kamarádkou a její mámou, mám špatné předtuchy. Měla tu už půl hodiny být.“ takže mluví o ní.

„Třeba se jen spozdili, určitě tu budou každou chvíli.“

„Nebudou. Rodiče té holky měli ve třičtvrtě na sedm někam jet. Nemohli se spozdit.“ koukne se na mě. Jeho oči jsou kouzelné, velmi podivné je ale pravé oko. V dolní časti se totiž duhovka vybarvuje do modra.

Vím, že po mě chce odpověď, nebo aspoň nějakou reakci, ale co mu mám říct? Ještě chvilku mlčím a pak mě něco napadne.

„Nemohla se třeba někam ztratit?“ jemu se jako na povel rozzáří oči.

„Proč mě to jen nenapadlo dřív!“ vykřikne a začne se rychle oblékat, nakonec hodí na stůl náhodný balíček peněz, který vytáhl z kapes nohavic, a se slovy „Drobné si nech!“ vyběhne z cukrárny.

Zmatený pořád sedím na židli snažím se pobrat, co se teď stalo. Zvednu se ze židle hrnek i vodu, ze které se ani jednou nenapil, odnesu zpátky, balíček peněz dám do kapsy a následně ho potřídím do kasy.

Chdák malý musí mít dneska opravdu perný den.